ŠKOLNÍ ČASOPIS
...a nyní něco z vlastní tvorby našich žáků:
A m u l e t
Před týdnem se stalo něco, co mi zůstane v paměti asi navždy. Jsem Emily
a jsem už 12 let matkou mé úžasné dcery Noemi. Jako každé pondělí, když Noemi
odejde do školy, jsem i ten osudný den pouklízela její pokojík. Utírala jsem prach
na jejím kosmetickém stolečku. Našla jsem náhrdelník, na kterém byl amulet, který
jsem hned poznala. Patřil Stelle, což byla nejlepší kamarádka Noemi. Dala jí ho její
matka už jako miminku a bohužel hned poté zemřela. „Ale ta tu byla před dvěma
měsíci a předtím jsem to tu neviděla,“ řekla jsem si pro sebe. Noemi říkala, že jela
na nějakou dovolenou, ale to bylo před dvěma týdny. „Hmm, třeba to tu Stella
nechala Noemi, aby to nikde na dovolené neztratila,“ takhle jsem si to vysvětlila.
Věděla jsem, že to může být možné, obě si důvěřovaly.
Když přišla Noemi ze školy, okamžitě ke mně přiběhla a objala mě. „Copak se
stalo zlato?“ zeptala jsem se, když jsem viděla její uplakanou tvář. Když se uklidnila,
začala povídat. „Dneska u nás byl Stellin táta a řekl, že na dovolené Stellu srazilo
auto.“ Dořekla a hned na to se znovu rozbrečela. „Neboj, to bude dobrý. Máš štěstí,
že ti tu aspoň nechala ten amulet, aspoň máš něco na památku,“ řekla jsem a otřela
jí slzy, co jí tekly po tvářích. „Jaký amulet? Její táta říkal, že na dovolené ho měla u
sebe, ale bohužel jí štěstí nepřinesl. Ale po té
nehodě ho nenašli, musel někam zapadnout,“
řekla a stále překvapeně se na mě dívala.
Šly jsme do jejího pokojíčku a já Noemi
ukázala ten amulet. „Mami to je on!“ zakřičela
vyděšeně. Ale to nebylo všechno. Večer jsme
se s Noemi koukaly na pohádku, chtěla jsem ji
nějak uklidnit. Ona stále tiskla v ruce amulet.
Najednou vypadla z naší knihovny kniha, kterou
jsem nikdy neviděla, a otevřela se na stránce,
kde bylo napsáno: „Někomu amulety nosí štěstí
a někomu ne.“ Tímhle asi chtěla Stella říct, že
když jí nepřinesl štěstí, tak doufá, že ho přinese
aspoň Noemi.
autorkou povídky je Julie Letová z 6.B
ZKAZKY 22/2018 – STRANA 49