Umělecké terapie - číslo 04. UT_umělecké terapie 4 | Page 8

Žákyně 2: (ukazuje prstem na spolužačku) Vašku, ona je moc velká! (vykřikne na zvonek?
a vzápětí dodává) Někteří říkají, že je obryně!!! (Nějaké dítě z davu se hlasitě MP: To je moc pěkná otázka. Ráda ti na ni odpovím. Takové zvonění – to je
zasmálo.) nadmíru zajímavá, ale i užitečná věc. Zvuk zvonů doprovázel naše předky v
V: (Vašek nejdřív kroutí nevěřícně hlavou, ale pak rychle vyskočí na obě nohy a jejich životech po celá století. Když se v minulosti rozezněl zvon nějakého kostela
začíná obíhat po kruhu, který je vytvořen ze spolužáků sedících na zemi. Když nebo zvoničky, všichni lidé věděli, že se událo něco zvlášť důležitého.
běží kolem svého domečku, přibírá si na pomoc kamaráda s červenou čepičkou a Ž3: (poslouchá vysvětlení, pak se na chvíli zarazí a začíná mnout dva prsty o
veselou rolničkou…) sebe navzájem) Děcka, podívejte se, já si od toho starého zvonku zašpinil prsty.
Kašpárek (maňásek): (nelení a odvážně se vydává mezi děti hledat (všem ostentativně ukazuje lehce špinavé prsty)
posměváčka) MP: Neboj, nic se ti z toho nestane (přichází k němu a konejší ho). Správný
Ž2: (beze slov odvážně ukazuje prstem na spolužáka stojícího jen docela malý koncipient v divadle se přeci musí… jak se říká… trochu ušpinit každým
kousek od ní) odehraným představením. Tak a řečí už bylo dost! Pojďme na to…
K: (přikyvuje hlavou a přechází až k Ž6, zastaví se před ním, chvíli se na něj Ž3: (ještě chvíli poskakuje z nohy na nohu a vzniklou situaci záměrně protahuje)
dívá) Ahoj! (podává mu ruku) Já jsem Kašpárek. Můžu si k tobě přisednout? Rád Žáci: (ozývají se čím dál tím hlasitěji, vykřikují jeden přes druhého, prosí ho) Tak
bych si s tebou popovídal… (sedá si mu na nohu a začíná vyprávět o tom, kdo z už zazvoň!
nich je malý a kdo velký…) MP: Všichni loutkoherci připraveni? (mávnutím ruky dává pokyn jednomu z
loutkoherců k otevření opony) Začínáme…
Ž3: (postaví se vzorně do pozoru a konečně začíná zvonit na začátek pohádky…
usmívá se)
Pasáž č. 3:
Žák 4: Vašku, ahóóój!!! Ty máš ale velké oči… Můžu tě taky obejmout? (nečeká
na odpověď, spontánně se přibližuje k loutce a silně ji k sobě přitiskne… povolí až
ve chvíli, kdy mu o levé ucho zavadí napnutý vodící silon… teprve tehdy si začíná
uvědomovat, že loutka funguje jinak než člověk a že by jí mohl ublížit)
Vašek: Jéjdanánky! Panenko skákavá! Chlape, ty máš ale sílu! A víš ty vůbec, že
je mi už (na rozdíl od tebe) několik desítek let? A také jsem úplně zdřevěnělý od
toho, jak si celé dny jen tak visím na rampě v loutkovém divadle.
Ž4: (neskrývá radost nad tím, že se u něho Vašek na chvíli pozastavil) Ty, Vašku,
Pasáž č. 2:
podej mi ještě jednou ruku… prosím…
Žák 3: (těsně před započetím loutkového představení O hloupém zajíci) Pí V: (nejdřív dělá drahoty… ale nakone c mu hrdinně podá pravou ruku)
učitelko, já jsem to ale doteď nikdy nedělal! Určitě to pokazím… (nevěří si… vrtí Ž4: (postupně Vaškovi sahá na jednotlivé prsty pravé ruky a do detailu si je
se, prohlíží si zvonek a nervózně si jej přehazuje z jedné ruky do druhé) prohlíží) Teda, Vašku, ty jsi vážně úplně celičký ze dřeva… (chytí vodící silon
Muzejní pedagožka: Ale kdepak, to zvonění ti určitě půjde. Jenom se pěkně připevněný na předloktí loutky a dělá s rukou Vaška ve vzduchu různé pohyby,
podívej, jak už je ten starý litinový zvoneček pořádně osahaný… Kolik šikovných které se následně snaží sám napodobit)
loutkářů před tebou s ním asi odzvonilo začátky i konce pohádek! Žáci: (celá skupina beze slov pozoruje počínání spolužáka)
Ž3: (zpozorní a znovu si pořádně prohlíží zvonek, pak se na chvíli zamyslí… zdá MP: (všímá si přirozeně vzniklé situace a rozhodne se jí zakomponovat do
se, že se snaží spočítat loutkáře na prstech jedné ruky) A proč se vlastně zvoní probíhajícího edukačního procesu a co nejlépe využít jejího potenciálu) Děti,
8
9