napsal: jan hroch, 3.a
Stojím tu už celá
staletí
Stojím. Stojím tu na jednom místě, nehybně.
Já stojím, zatímco všechno kolem se hýbe. A
stojím tu už dlouho, celá staletí.
K
olem panuje neustálý čilý ruch.
Já jen tiše přihlížím tomu, co se
děje. Nehybný němý svědek,
který ovšem vnímá všechno. Lidé kolem
se rodí a zase umírají. Kácí lesy a vysazují
nové, aby je znovu pokáceli. Hubí zvířata,
která se pak zoufale snaží zachránit. Pře-
tvářejí krajinu, jen aby se další, pozdější
generace pokusila odčinit škody napácha-
né svými předky. Lidé ale nejsou to jediné,
co vnímám. Cítím život v půdě, na zemi,
ve vzduchu, v blízkých vodách. Cítím jej a
žiji s ním. I přes to všechno jako bych sem
nepatřil. Všechno se mě týká a zároveň mě
všechno míjí. Jsem součástí všeho kolem a
všechno je zase součástí mě, přesto necí-
tím strasti a radosti života. Stojím tu totiž
už celá staletí.
Když lidé kácí lesy, stojím dál. Když kolem
vyschnou řeky, stojím dál. Když přijdou
těžké mrazy a všude leží vrstvy sněhu,
stojím dál. Když se řeky vylijí z koryt a
spláchnou všechno, co je v jejich cestě,
stojím dál. Když přijde požár, bouře, niči-
vá kalamita, já stojím dál. Stojím tu přece
už celá staletí.
V posledních letech se ale neděje nic hez-
kého. Lidé bojují, bojují proti všemu, i pro-
ti sobě navzájem a snad i samotné Zemi.
Doufám, že budu u toho, až je porazí,
až se jich zbaví jako zhoubného nádoru.
Zatím jen sleduji, jak lidská města padají
a znovu povstávají, stejně jako oni sami;
jak životodárná voda mizí a zase se vrací
zpět; jak jsou vybíjena a zase zachraňo-
vána zvířata; jak se kácí a znovu vysazují
lesy. Na to jsem však zvyklý - stojím tu už
celá staletí.
Rád bych tu ještě pár staletí postál, ale
myslím si, že lidé padají, voda mizí, zvířata
umírají a lesy se kácí tentokrát už naposle-
dy. Mé staleté kořeny cítí, že přichází den,
kdy se objeví lidé se sekerami, pilami a kdo
ví, čím ještě, a půjdou si pro mě. Stojím tu
už celá staletí, žel nebudu tu stát navěky.