ho historika Josefa Pekaře.“ Všechno opět dopadlo
jinak, po 15. březnu nebylo na gymnazijní slavnost
ani pomyšlení. Alespoň Josefu Pekařovi se na chvilku
zablesklo na lepší časy. Slévárna totiž 8. června koneč-
ně dodala bustu. Současně s poprsím pro gymnázium
byla odlita totožná skulptura věnovaná městu Turno-
vu. Turnovskou slavnost ale nepovolil okresní úřad,
navíc ve městě zatýkalo gestapo. Neblahý příklad měl
vliv na to, že mladoboleslavské gymnázium na instala-
ci busty rezignovalo. Socha byla uložena do skladiště
a její stopy mizí...
Výnosem z 23. října 1941 (s platností k 31. říjnu) se
název školy z „Gymnasia Dr. Josefa Pekaře v Mladé
Boleslavi“ změnil na „Reálné gymnasium v Mladé Bole-
slavi – Gymnasijní ulice“, po Josefu Pekařovi nezbyla
ani stopa. Situace se na škole po skončení války kon-
solidovala jen pozvolna. Na Josefa Pekaře si při tom
nikdo nevzpomněl. Ani v roce 1945, ani v následují-
cích letech. Jednou z příčin tohoto mlčení byla i náhlá
podezřívavost vůči Pekařovu jménu, jež bylo za války
zneužito i v kolaborantských projevech. Navíc hlavní
garant spojení Pekaře s gymnáziem Zdeněk Kamper
odešel do výslužby k 31. srpnu 1939. Po únoru 1948 se
pak Pekařův pohled na české dějiny ocitnul v příkrém
rozporu s oficiální ideologií.
K Pekařovi se mladoboleslavské gymnázium nepřihlá-
silo ani v 60. letech, kdy byla vydána některá jeho díla.
Dlouhé mlčení přeci jen skončilo dříve než listopadem
1989. Škola se roku 1988 opět připravovala na oslavy
výročí založení, nyní již třístého. Vlastní sláva se nesla
v rigidním duchu „odkazu 40. výročí Vítězného února
pro vybudování jednotného školství a ukončení zave-
deného dvanáctiletého cyklu Československé výchov-
ně vzdělávací soustavy“, ovšem na jejím okraji došlo
i na drobné připomínky bývalých absolventů, včetně
Pekaře.
Pak přišla sametová revoluce a s ní i přehodnocová-
ní stávajících historických výkladů. Roku 1990 byla v
Turnově ustavena Pekařova společnost Českého ráje,
která sdružila regionální historiky. Jedním z jejích prv-
ních kroků bylo oslovení mladoboleslavského gymná-
zia s návrhem, zda by se škola nevrátila k prvorepub-
likovému názvu. Byla však zdvořile odmítnuta… Nové
vedení školy se v „atmosféře hromadného přejmeno-
vávání institucí nejrůznějšími čestnými tituly“ nechtě-
lo nechat strhnout k unáhlenému rozhodnutí. Bylo to
logické. Pekařovo jméno vinou desítek let mlčení zmi-
zelo z veřejného povědomí, případně se v něm zakoře-
nily dezinterpretace jeho díla. Ostatně ještě roku 1995
na školu chodily anonymy, které Pekaře dehonesto-
valy. Vyčkávaná však netrvala dlouho. Již mezi úkoly
pro školní rok 1992/93 se objevila „práce, která přib-
líží zaměstnancům a studentům gymnázia osobnost J.
Pekaře a bude podkladem pro navrácení názvu školy“.
Pekařovo jméno se již jevilo být dostatečně rehabilito-
váno. A tak po 55 letech opět začal úřední maraton,
než se konečně vyjádřilo ministerstvo školství…
Zatímco roku 1937 proběhla změna pojmenování
školy jako nenápadný úřední akt, nyní se navrácení
čestného názvu stalo předmětem veřejné slavnosti.
Zvali se hosté, sháněli sponzoři, obesílaly redakce a
samozřejmě se nacvičoval program. Pekařovu životu
bylo věnováno dramaticko-recitační pásmo studen-
tů. Asi nepřekvapí, že bylo snad až přesyceno snahou
vysvětlit přítomným, že pokud něco náhodou zaslechli
o Pekařovi dříve, bylo to nepravdivé zkreslení: „Peka-
řovo pojetí husitské revoluce bylo zjednodušováno a
s nepochopením vykládáno jako reakční pohled. Bylo
interpretováno jako přímý protiklad Palackého výkla-
du, nikoli jako upřesňující názor vycházející z objekti-
vity evropského postoje.“ Ač se Pekař na gymnázium
vrátil takto klopotným, těžko srozumitelným jazykem,
usadil se zde pevně. K tabulce u vchodu a hlavičkové-
mu papíru záhy přibyl i panel v prvním patře v soused-
ství sekretariátu. V žákovské knihovně se pak množila
postupně vydávaná pekařovská literatura. Ö
Pozvánka na slavnostní akademii, během níž
byl škole navrácen čestný název.
(Gymnázium Dr. Josefa Pekaře)
31