Kōji Wakamatsu
mu, že i ti největší uměleč-
tí liberalisté, by se při vší
pravděpodobnosti shodli na
tom, že by i umění mělo mít
své hranice.
Stejně tak jak roste popu-
larita mladého exploitation
filmu, tak stejným způsobem
vzkvétá i divácky provařeněj-
ší filmový směr kaiju. Po
vzoru Godzilly a jejich mno-
ha pokračováních začínají
vznikat další hororová sci-fi
jako Daikaijű Gamera (1965),
Furankenshutain no kaijű:
Sanda tai Gaira (1966), Gap-
pa (1967), Uchu daikaijû Gira-
ra (1967), která se ale nikdy
nedočkala ani v nejmenším
takové popularity, kterou za
36
svoji existenci sklidila Go-
dzilla.
1970 - 1979
Japonsko už dávno nejsou
jen samurajské příběhy o
pomstě přicházející z onoho
světa, nýbrž stále roste zá-
jem o erotiku a dekadenci.
Proto se Onibaba, jakožto
mezník mezi těmito dvěma
filmovými směry, stala tolik
populární. Dalo by se říci, že
jak byl kaidan od nepamě-
ti primárním komponentem
japonského hororu, v létech
sedmdesátých se dostává na
druhou kolej. Na první se do-
stává pinku exploitation.
Pinku eiga přestává být do-