Opus musicum 1/2019 | Page 14

Přesné datum provedení prvního německojazyčného sepolkra na cí- sařském dvoře není známo. Dle titulní strany libreta Stärcke der Lieb zhudebněného Johannem Heinrichem Schmelzerem víme, že bylo určeno pro Svatý týden roku 1677. Stejné informace nám přináší do- chovaná partitura díla. Na Zelený čtvrtek 15. dubna zaznělo v privát- ní kapli císařovny vdovy sepolkro Le cinque Piaghe di Christo Antonia Draghiho a Nicola Minata. O Velkém pátku pak bylo ve dvorní kapli uvedeno Schmelzerovo a Minatovo italské sepolkro L'infinità impiccio- lita. Jedné z těchto produkcí tedy předcházela, resp. po ní následovala další produkce – v tomto případě sepolkra Stärcke der Lieb – pro kapli arcivévodkyně Marie Antonie. Stejné rozvržení hudebnědramatických skladeb ve Svatém týdnu zůstalo zachováno i ve dvou následujících letech a poté ještě roku 1682. 36 Hypotéza o neprovedení Stärcke der Lieb vycházející z absence přesného data na titulních stranách libre- ta a partitury, kterou publikoval Ingomar Rainer v rámci předmluvy ke kritické edici díla, se jeví jako nepravděpodobná. 37 Datum premié- ry mohlo být spíše rozhodnuto dodatečně až po vytištění libret, vzhle- dem k tomu, že se jednalo o první rok, kdy byly uvedeny celkem tři velikonoční hudebnědramatické skladby. Je rovněž pozoruhodné, že kompozice hned dvou duchovních hudebnědramatických děl byla svěřena právě Schmelzerovi, který zkomponoval svůj první drama- tický kus teprve o rok dříve. Roku 1677 zhudebnil Schmelzer kromě sepolker také narozeninovou serenatu L’urna della sorte. Dané obdo- bí tak lze považovat z hlediska dramatických kompozic za nejplod- nější ve Schmelzerově kariéře vicekapelníka. Ten je navíc na titulní straně sepolkra titulován jako „angesetzten Capellmaister“, což odráží jeho faktické postupné přejímání povinností kapelníka za stárnoucího Giovanniho Felice Sancese. 38   Informaci o přesném dni provedení dalšího Schmelzerova německého sepolkra Thron der Gnaden uvádí ti- tulní list dochovaného tištěného libreta. Zaznělo v kapli arcivévodkyně Marie Antonie na Velký pátek, který roku 1678 připadl na 8. dubna. Stejného dne uvedla dvorní kapela také Schmelzerovo a Minatovo se- polkro Le memorie dolorose v císařské dvorní kapli. O den dříve se tra- dičně konala hudebnědramatická produkce i v kapli císařovny vdovy. Roku 1679 se kompozice sepolkra pro svou dceru ujal sám Leopold I., přičemž se při zhudebnění textu přiklonil ke Schmelzerovu hudeb- nímu stylu založenému na popěvkové melodice a důrazu na sylabic- ké zhudebnění textu. Jednalo se o dílo Die Erlösung des menschlichen Geschlechts pro obřady Zeleného čtvrtku. Oba dochované prameny po- prvé zmiňují také jméno libretisty Johanna Albrechta Ruedolfa (životní data neznámá). Posledním německým sepolkrem sledovaného období je Sig des Leydens Christi über die Sinligkeit od Ruedolfa a Leopolda I. 12–13 25 Helfert, V., op. cit. 26 Tamtéž, s. 2. 27 Tamtéž, s. 17. 28 Perutková, Jana: Oratorios Performed at the Holy Sepulchre, op. cit. 29 Spáčilová, Jana: Unbekannte Brünner Oratorien Neapoli- tanischer Komponisten vor 1740. Unknown oratorios by Naples composers in Brno before 1740. Musicolo- gica Brunensia, FF MU, Brno 2014, roč. 49, č. 1, s. 137–161. 30 Bez produkce oratorií a sepolker se neobešel např. pražský pobyt císařského dvora v letech 1679–1680, kde zaznělo šest postních oratorií a dvě sepolkra, blíže k tomu Niubo, Marc: Císařský dvůr v Praze v letech 1679–80 a oratorium o sv. Václavovi. Diplomová práce, Ústav hudební vědy FF UK, Praha 2000; Týž: Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, op. cit., s. 94. Důležitým příspěvkem k problematice je předmluva k edici Draghiho oratoria Jephte – Romagnoli, Angela (ed.): Antonio Draghi: Jephte. Koniasch Latin Press, Praha 2000, s. I–XXII. Dále se tématu věnovala Czerninová, Anna: Oratorio di Santa Cecilia Antonia Draghiho. Bakalářská práce, Ústav hudební vědy FF UK, Praha 2016. Na italské oratorium v Praze v období přelomu 17. a 18. století se zaměřuje studie Free- manová, Michaela: Italské oratorium v českých zemích na sklonku 17. a 18. století. In: Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, op. cit., s. 87–92. Z aktuálních prací částečně reflektujících