Přesné datum provedení prvního německojazyčného sepolkra na cí-
sařském dvoře není známo. Dle titulní strany libreta Stärcke der Lieb
zhudebněného Johannem Heinrichem Schmelzerem víme, že bylo
určeno pro Svatý týden roku 1677. Stejné informace nám přináší do-
chovaná partitura díla. Na Zelený čtvrtek 15. dubna zaznělo v privát-
ní kapli císařovny vdovy sepolkro Le cinque Piaghe di Christo Antonia
Draghiho a Nicola Minata. O Velkém pátku pak bylo ve dvorní kapli
uvedeno Schmelzerovo a Minatovo italské sepolkro L'infinità impiccio-
lita. Jedné z těchto produkcí tedy předcházela, resp. po ní následovala
další produkce – v tomto případě sepolkra Stärcke der Lieb – pro kapli
arcivévodkyně Marie Antonie. Stejné rozvržení hudebnědramatických
skladeb ve Svatém týdnu zůstalo zachováno i ve dvou následujících
letech a poté ještě roku 1682. 36 Hypotéza o neprovedení Stärcke der
Lieb vycházející z absence přesného data na titulních stranách libre-
ta a partitury, kterou publikoval Ingomar Rainer v rámci předmluvy
ke kritické edici díla, se jeví jako nepravděpodobná. 37 Datum premié-
ry mohlo být spíše rozhodnuto dodatečně až po vytištění libret, vzhle-
dem k tomu, že se jednalo o první rok, kdy byly uvedeny celkem tři
velikonoční hudebnědramatické skladby. Je rovněž pozoruhodné, že
kompozice hned dvou duchovních hudebnědramatických děl byla
svěřena právě Schmelzerovi, který zkomponoval svůj první drama-
tický kus teprve o rok dříve. Roku 1677 zhudebnil Schmelzer kromě
sepolker také narozeninovou serenatu L’urna della sorte. Dané obdo-
bí tak lze považovat z hlediska dramatických kompozic za nejplod-
nější ve Schmelzerově kariéře vicekapelníka. Ten je navíc na titulní
straně sepolkra titulován jako „angesetzten Capellmaister“, což odráží
jeho faktické postupné přejímání povinností kapelníka za stárnoucího
Giovanniho Felice Sancese. 38 Informaci o přesném dni provedení
dalšího Schmelzerova německého sepolkra Thron der Gnaden uvádí ti-
tulní list dochovaného tištěného libreta. Zaznělo v kapli arcivévodkyně
Marie Antonie na Velký pátek, který roku 1678 připadl na 8. dubna.
Stejného dne uvedla dvorní kapela také Schmelzerovo a Minatovo se-
polkro Le memorie dolorose v císařské dvorní kapli. O den dříve se tra-
dičně konala hudebnědramatická produkce i v kapli císařovny vdovy.
Roku 1679 se kompozice sepolkra pro svou dceru ujal sám Leopold
I., přičemž se při zhudebnění textu přiklonil ke Schmelzerovu hudeb-
nímu stylu založenému na popěvkové melodice a důrazu na sylabic-
ké zhudebnění textu. Jednalo se o dílo Die Erlösung des menschlichen
Geschlechts pro obřady Zeleného čtvrtku. Oba dochované prameny po-
prvé zmiňují také jméno libretisty Johanna Albrechta Ruedolfa (životní
data neznámá). Posledním německým sepolkrem sledovaného období
je Sig des Leydens Christi über die Sinligkeit od Ruedolfa a Leopolda I.
12–13
25 Helfert, V., op. cit.
26 Tamtéž, s. 2.
27 Tamtéž, s. 17.
28 Perutková, Jana: Oratorios
Performed at the Holy
Sepulchre, op. cit.
29 Spáčilová, Jana: Unbekannte
Brünner Oratorien Neapoli-
tanischer Komponisten vor
1740. Unknown oratorios by
Naples composers in Brno
before 1740. Musicolo-
gica Brunensia, FF MU,
Brno 2014, roč. 49, č. 1,
s. 137–161.
30 Bez produkce oratorií
a sepolker se neobešel např.
pražský pobyt císařského
dvora v letech 1679–1680,
kde zaznělo šest postních
oratorií a dvě sepolkra, blíže
k tomu Niubo, Marc: Císařský
dvůr v Praze v letech
1679–80 a oratorium o sv.
Václavovi. Diplomová práce,
Ústav hudební vědy FF UK,
Praha 2000; Týž: Leopold
I. a hudba císařského dvora
v Praze v letech 1679–1680,
op. cit., s. 94. Důležitým
příspěvkem k problematice je
předmluva k edici Draghiho
oratoria Jephte – Romagnoli,
Angela (ed.): Antonio Draghi:
Jephte. Koniasch Latin
Press, Praha 2000, s. I–XXII.
Dále se tématu věnovala
Czerninová, Anna: Oratorio
di Santa Cecilia Antonia
Draghiho. Bakalářská práce,
Ústav hudební vědy FF UK,
Praha 2016. Na italské
oratorium v Praze v období
přelomu 17. a 18. století
se zaměřuje studie Free-
manová, Michaela: Italské
oratorium v českých zemích
na sklonku 17. a 18. století.
In: Barokní Praha – barokní
Čechie 1620–1740, op. cit.,
s. 87–92. Z aktuálních
prací částečně reflektujících