Newsweek ji v roce 1977 vyhlásil nejkrásnější herečkou všech dob. Prožila několik vážných vztahů, svatební šaty ale nikdy neoblékla. Ve své zatím
poslední roli ve filmu Už teď mi chybíš hraje matku, jejíž dceři je diagnostikována rakovina prsu.
Snaží se být dceři oporou, ale dobře si uvědomuje,
že největší útěchu jí nabídne nejlepší přítelkyně
z dětství, která však právě zjistila, že je těhotná.
Film vstoupí do českých kin 24. prosince a v hlavních rolích se objeví Drew Barrymore a Toni Collette. Scénář Jacqueline oslovil i proto, že sama
ztratila kvůli této nemoci mnoho přátel.
Po natočení seriálu Dancing on the Edge jste
se zmínila, že byste ráda točila víc britských
filmů. Bylo to hlavním lákadlem, které vás
přitáhlo ke snímku Už teď mi chybíš?
Těch faktorů bylo samozřejmě víc, ale ano, tento
patří mezi ty významné. Byla jsem dlouhou dobu
pryč a pak jsem se začala do Anglie postupně
vracet. Z různých důvodů, jen dlouho ne pracovně. Srdce mě tam stále táhne, jen na to počasí
si nezvyknu asi nikdy. Ty nenadálé změny jsou
frustrující.
Ve filmu Už teď mi chybíš máte sice jen vedlejší roli, matku jedné z hlavních postav, připadá mi ale velice propracovaná. Je to tím, že se
do ní dokážete dobře vcítit?
Autorka předlohy Morwenna Banks opravdu
dobře zachytila podstatu ženských vztahů a vazeb, které se formují od dětství. Je to velmi inspirující. Když jsem si scénář přečetla poprvé,
dokonale jsem cítila jejího ducha. Psala totiž
o něčem, čím si sama prošla. Podařilo se jí posbírat zkušenosti a proměnit je v silný scénář.
Moje role je opravdu malá, přesto se dá vystavět
ze silného materiálu a dala mi příležitost pracovat s neuvěřitelně talentovanými ženami. Navíc
v Londýně, což je pro mou duši velmi důležité.
Miluju tu lidskost, která je prolnuta celým příběhem. Představte si, že se vám plní sny, zatímco
někdo blízký se topí v bolestech. Pak se to může
znenadání obrátit. Ten scénář je velmi reálný
a taky perfektně zvládnutý režijně – Catherine
Hardwicke prokázala pro příběh neuvěřitelné
pochopení. Všichni jsme si už v životě bolestí,
utrpením i láskou prošli a víme, že to nebylo
naposled. Ztrátu dobrých přátel zase vystřídá
srdečný smích, ze kterého až bolí břicho.
I vy jste za podobných okolností přišla o své
milované. Čerpala jste při hraní z těchto zkušeností?
Určitě, to je pro herce přirozený reflex. Kvůli
této hrozné nemoci jsem přišla v životě o pár
blízkých přátel, nemůžu však říct, že rozumím
všemu, čím si jejich rodiny musely projít. Každý
příběh je jiný a je potřeba k němu přistupovat
mimořádně lidsky.
Hrála jste v mnoha klasických filmech, díky
které roli vás lidé poznávají nejčastěji?
To je to, co nikdy nevím. Musím přiznat, že mě
stále překvapuje, když se to stane, a zvlášť na ně-
kterých místech. Třeba v Británii se mi to zas tak
často nestává, a když už ano, Angličani nikdy
nic neřeknou. Spíš mě v Londýně osloví cizinci
jako Francouzi, Italové nebo Íránci, ti jsou slovně
mnohem odvážnější. Klidně na mě zavolají „heeyyy“. Nikdy jsem se jich ale nezeptala, z jakého
filmu si mě pamatují.
Jednou jste řekla, že američtí režiséři nedokážou porozumět herečkám tak, jako evropští.
Stále si za tím stojíte?
Vypozorovala jsem, že neumí z hereček dostat
tolik jako evropští režiséři z evropských hereček.
Když přijde nějaká herečka z Evropy do Ameriky,
neumí s ní vůbec pracovat a to je velké zklamání.
Když už se objeví v americkém filmu, tak je její
potenciál nevyužitý. Myslím si, že to má co do činění s mužským pohledem na ženy, jiné vysvětlení mě nenapadá. Podívejte se třeba na všechny
ty úžasné švédské herečky ve filmech Ingmara
Bergmana, byly naprosto fascinující, ale v amerických filmech stěží rozeznatelné. Prostě nemohly
„Když ze sebe nedáme,
co je potřeba, protože s e
dostatečně neptáme nebo
neposloucháme, naše
vztahy zůstávají povrchní.
A to je smutné.“
ukázat svůj talent. Nechci, aby to vypadalo, že
se rouhám, ale moje první role v Americe jsou
přesně ten příklad. Měla jsem obrovské štěstí, že
jsem dostala příležitost, ale kdyby se mnou někdo
správně pracoval, mohla jsem hned na začátku ze
sebe vydat mnohem víc. Do dneška mě to nepřestává štvát. Stejné je to i v mezilidských vztazích
– mnohdy ze sebe nedáme, co je potřeba, protože se dostatečně neptáme nebo nenasloucháme.
A to je smutné, protože pak vztahy zákonitě zůstávají povrchní.
Minulý rok jste si prošla rozporuplným obdobím. Získala jste Glóbus za snímek Dancing
on the Edge, zároveň jste si ale vysloužila negativní reakce za vaši děkovnou řeč. Jak se
na to díváte zpětně?
Celé to haló kolem mé podivné řeči bylo úplně
zbytečné. Bylo hezké vyhrát, ale všechno to PR
a další blbosti kolem vůbec nebyly pochopeny.
Netušila jsem, že se to tak rychle rozšíří, to byl
docela kopanec do zadku. Vzhledem k tomu, co
se odehrává v televizi každý den, byl ten povyk
kolem jednoho slova směšný (Jacquelinina děkovná řeč byla plná poměrně vulgárních slov,
pozn. red.). Doslova se na mě za to vrhli. Trvalo
mi pár týdnů, než jsem se nad to povznesla. Díky
internetu se lidé hned ke všemu hloupě vyjadřují,
ukazují svoje ego a vyžívají se v tom být zlí.
Časopis Newsweek vás kdysi vyhlásil
nejkrásnější ženou světa. Bylo to překážkou, nebo výhodou ve vaší kariéře?
To, jak vypadám, mi nejspíš někde otevřelo dveře, ale byla jsem vychována tak,
abych se svým vzhledem moc nezabývala.
Věřím, že jsem se dostala tak daleko díky
tomu, jak tvrdě jsem na sobě pracovala.
Svému vzhledu nevěnuji tolik pozornosti,
jak si o mně možná ostatní myslí. Raději
se soustředím na svůj život a dobře odvedenou práci. Důležité je, aby vše drželo
pohromadě, člověk byl zdravý a rozumný
a aspoň trochu o sebe pečoval, ale to nejde bez energie. Energie je v životě klíčová, pokud vám chybí, když stárnete, tak
nejste v dobré formě. Energie, ať už duševní nebo fyzická, je o tom, co vkládáme
do našich úst a jak o sebe pečujeme vnitřně. Absolutně nespoléhám na stát, když
dojde na zdravotní péči. Omlouvám se,
ale asi plácám páté přes deváté, že ano?
To jsem se naučila od Audrey Hepburn,
když jsme spolu točily film Dva na cestě.
Na mou duši, to byla žena s velkým Ž.
Okouzlila vás?
Do určité míry mě přímo omráčila a také
mě ohromila tím, jak byla disciplinovaná. Třeba v poledne si nedala normální oběd, jako my ostatní, ale jen rajče
s kouskem sýra a šla si raději na hodinku
zdřímnout. Teda nikdy jsem ji spát neviděla, ale všichni to říkali. K tomu byla neustále obklopena dvěma Italy, jeden měl
na starosti vlasy a druhý make-up. Mrzí
mě, že jsme spolu nestrávily víc času.
O víkendech často vařila vynikající těstoviny a občas pozvala i mě. To byla čest,
přece jen už tehdy byla legendou.
Povězte mi o natáčení Bullittova případu. Jaká byla spolupráce se Stevem
McQueenem?
Bullittův případ byl mimořádný. Bála
jsem se, že mou roli úplně vystřihnou,
protože ji stále zkracovali. Vzpomínám si,
jak jsem si užívala scénu v autě se Stevem
McQueenem, zatímco on byl děsně nervózní. Celou dobu, co jsem řídila, měl zavřené oči. Možná to bylo proto, aby mohl
myslet na něco jiného, ale nakonec mi
řekl, že na ženu jsem dobrá řidička. Byl
to první film jeho produkční společnosti, takže se v něm mísilo napětí, vzrušení
a byl také velmi zaneprázdněný. Přijížděl
na své motorce, ale pak se vždy vytratil
jako kočka.
Pak přišel film Hlubina a vy jste vypadala, že voda je váš druhý domov.
Byla jste úplně jako mořská panna.
Děláte si srandu? Bylo to přesně naopak.
Voda mě vždycky děsila, takže natočit
2016|leden
53