V poslední
době jsme se obě
měly skvěle.
Jen ať věci
zůstanou tak,
jak jsou teď.
Vyplácí se
nemít přehnaná
očekávání
a s pokorou čekat,
co budoucnost
přinese.
nář a viděla svou roli na papíru, zdvořile
jsem odmítla, že takový objem s dovolením přenechám herecky zdatnějším. Jako
ve všem, co dělám, chci i v herectví postupovat od menších věcí k větším, které
ráda přijmu, až se na ně budu cítit připravená. Z herectví mám v každém případě
obrovskou radost. Práce modelky je pro
mě dnes už opravdová práce, ale u filmu jsem jak malá holka, ze všeho jsem
během natáčení u vytržení. Je to pro mě
nová hračka.
Máš před kamerou trému?
S: Nemám. Já mívám při práci trému pouze v případě, když něco mode ruju, živé
publikum mě dokáže rozhodit. I když
to tak vůbec nevypadá, jsem ve vztahu
k lidem, které neznám, v podstatě velký
introvert a strašně se před nimi stydím.
Vždycky se mi promítne situace, kdy
stojím na školní besídce, mám recitovat,
najednou mám srdce až v krku a nemůžu si vzpomenout na jediné slovo. Proto si pokaždé říkám o hodně nadsazený
honorář a doufám, že si klient poklepe
na čelo, že se Krainová totálně zbláznila
a osloví někoho jiného. Mnohdy se ale
stane, že je můj požadavek vyslyšen a já
za astronomickou sumu předvedu astronomický trapas. I před moderováním ale
cítím obrovskou pokoru, a je pro mě výzvou. Ačkoli mě to stresuje, čas od času
moderuju ráda.
Teď se ptám obou, jak se vyrovnáváte
s profesní kritikou?
S: Já jsem celkem v klidu. A je to přesně
od té doby, co jsem si založila profily na
Facebooku a Instagramu, tudíž jsem zahájila svůj život na sociálních sítích. Beru
je vlastně jako svůj časopis, do kterého
si napíšu to, co já sama chci, co skutečně
cítím nebo co jsem skutečně zažila. Dřív
jsem se proti svému zkreslenému mediálnímu obrazu mohla jen těžko bránit,
dneska je naopak dost bezbranná druhá
strana. Je to pro mě skoro jak zázrak,
díky sociálním sítím se na mě začali jinak dívat a vnímat mě třeba i klienti,
to je super. Takže se už nemusím nijak
vehementně obhajovat, nějaké bulvární
mystifikace mě už absolutně nedokážou
rozhodit. Bulvár už vlastně nesleduju,
přestal mě zajímat. Podle mě už nemá
žádnou moc.
J: Nebudu kecat. Nějaké dny, a není
jich málo, jsem citlivější, kritiku si beru
příliš a tíží mě na duši. Nejhorší pak je
to, když sama vím, že jsem v dané scéně nejela na maximum, podělala jsem
to a teď to už nedokážu změnit. To, že
v danou chvíli pro nás herce nebyly na
natáčení vytvořeny odpovídající podmínky, kritika pochopitelně nezajímá.
A to je naprosto v pořádku, proč by taky
mělo. Čím jsem starší, tím líp dokážu odhadnout, jak asi bude výsledek vypadat.
Takže s výběrem práce bývám opatrnější, kritika se pak lépe snáší. Když něčemu věřím na začátku, věřím tomu i na
konci. Taky jsem přestala pořád někomu
něco vysvětlovat a obhajovat se. Živím
sebe a dítě, takže práci potřebuju.
Jaké jste matky?
S: Já jsem nejvíc úzkostlivá. Bojím se nejen
o své, ale i o jiné děti. Když vidím na hřišti, jak nějaká matka tluče své dítě, začne
se to ve mně všechno okamžitě vařit a jsem
schopná jí dát pár facek. Ještě že existují
žebra, při mé povaze by mi srdce v takových situacích nejspíš vyskočilo ven. Mám
stavy, kdy se o své kluky bojím úplně strašně. Ano, jsem přecitlivělá a láskyplná máma.
J: Sofii se snažím předat především lásku
sama k sobě, soucit s ostatními, radost ze
života. Aby nelhala, sobě ani ostatním,
protože to nikdy nestojí za to. Jinak jsem
samozřejmě nejlepší matka na světě. Dcera mi občas zničehonic řekne, že má nejlepší rodiče na světě, což mě samozřejmě
vždycky moc potěší. Jinak svou výchovnou metodu pracovně nazývám: Hodně
cukru – málo biče. Snažím se nic nediktovat, pouze upozorňovat na povinnosti a hlavně nabízet podnětné prostředí.
Možnost volby, vždyť svoboda by měla
být pro každého z nás jednou z nejvyšších hodnot. A taky nechci, aby se Sofie
bála toho, že někdy bude v životě sama,
na to se jí snažím připravit.
Potřebuješ být někdy úplně sama?
J: Ano! Uklidím bordel v bytě, k životu
totiž potřebuju i harmonii vizuální. Tam
je knížka, tam kytka, ať mají věci hezky
své místo. Pak si dám obvykle dlouhou
vanu, zalezu si pod deku, čtu si knížky
a časopisy, které se mi hromadí kolem
postele a které stejně nepřečtu všechny
do konce života. Pak třeba chvilku jen tak
koukám z okna a úplně nejlepší je, když
se mi podaří usnout. Úplná a delší samota
se mi ale nepřihodila už hodně dlouho.
Nijak mi to ovšem nevadí, jsem ráda mezi
lidmi.
Když se podíváte zpátky, jak jste se
v poslední době měly?
J: Jednoznačně skvěle.
S: Výborně. Mám skvělou a zdravou rodinu, to je pro mě opravdu ze všeho nejdůležitější. Tohle je prostě nejpravdivější
klišé na světě.
A co vyhlídky dnů příštích?
S: Jen ať věci zůstanou tak, jak jsou teď!
Čeká nás premiéra Dvojníků a taky jeden
velký projekt, o kterém začneme brzy
mluvit veřejně. Na další věci s pokorou
čekám, ony určitě přijdou. Už se mi to
mnohokrát vyplatilo – nemít přehnaná
očekávání, ty nejlepší věci se stejně objeví samy od sebe.
J: Moc ráda bych tu energii a klid, co
v sobě momentálně mám, správně pracovně zúročila. Na jaře mě čeká pěkné
natáčení a snad i větší hraní v divadle, ale
to je ještě tajemství.
2016|leden
33