jsem se. Začala jsem být s Karlem a to byl
první chlap, který mě bere a hlavně mě
má rád takovou, jaká jsem, se vším všudy. Nemusím před ním absolutně nic hrát
a předstírat. Díky němu se mám víc ráda.
A taky vím nejen to, co chci, ale hlavně
i to, co nechci, což někdy bývá o dost důležitější. Abych byla konkrétní, po třicítce
jsem si jasně uvědomila, nakolik je pro mě
podstatné netrávit v pracovní i v osobní
rovině čas s lidmi, kteří mi za to nestojí. Pitomci tě kolikrát stojí víc času, než si
vůbec dokážeš představit. A taky už nedávám druhé šance. Když ti někdo něco ošklivého provede jednou, udělá to v klidu
i podruhé, mnohdy v ještě horším vydání.
V tomhle jsem už radikální a neústupná,
mám v tomto směru několik otřesných
zkušeností. Čtyřicítka je pro mě podstatná
snad jen v tom, že to je dost příšerné číslo.
J: Když mi bylo čtyřicet, natáčela jsem film
Hany a úplně nesmyslně ze mě často směrem k mladším kolegyním vyletělo něco
ve smyslu: „Copak vy mladé, já už jsem
stará...“ Dost nevěřícně na mě vždycky zíraly, tu moji obavu, že už stojím na pomyslném druhém břehu, absolutně nechápaly. A dnes už ji naštěstí nechápu ani já,
vždyť mi je osmatřicet... Ale zeptej se mě
za deset let, třeba budu nakynutá stařena. Takže narozdíl od tebe, Simono, jsem
víc řešila čtyřicítku. Naštěstí mě to celkem
rychle přešlo. Momentálně se cítím dobře,
svobodomyslná jsem tak akorát a nikoho
nesoudím. To je pro mě důležité.
Co bys vyměnila se svým mladším já?
S: O tom už jsme se my dva určitě bavili, takže to moc dobře víš. Vzala bych
si zpátky svůj mladší obličej, mozek bych
nechala. Spousta lidí mi tvrdí opak, ale já
to na sobě vidím, jak stárnu, a to se mi
vůbec nelíbí. Běž pryč, stáří, jsi jen opruz.
Přiznám se teď k něčemu. Mám panickou
hrůzu ze smrti, v tomhle jsem totálně nevyrovnaná a se svým koncem nesmířená.
Obdivuju lidi, kteří nemají ze smrti paniku.
Změnilo se to dětmi, od té doby jsem začala mít ze smrti deprese. Hele, už mě tou
otázkou netrap, prosím.
J: Já mám v sobě jako starší mnohem větší vnitřní klid, takže mi můj věk vlastně
vyhovuje. Vnitřní klid je klišé, já vím, ale
prostě to tak je. Když mi něco podobného někdo vyprávěl, když jsem byla mladší,
měla jsem ho za blázna. Ty jo, jsem asi
blázen! Jinak souhlasím se Simonou, stárnutí a nemoci a bolesti a chřadnutí tělesné
schránky žádná hitparáda nejsou. Programově a superzdravě ale kvůli tomu nežiju,
na to jsem moc velký bohém.
Simono, letos se mimo jiné konal i tvůj
návrat na stříbrné plátno. Jak se to přihodilo?
S: Přičetla bych to náhodám, ty jsou ostatně v mém životě hodně určující. Nesna-
žila jsem se nijak urputně, tlačit na pilu
se mi stejně nevyplácí. Prostě jsem se do
té role hodila, dostala jsem ji, tak jsem se
jako obvykle snažila vytřískat z toho maximum. Do Vybíjené hledali čtyřicátnici,
která bude oslňovat víc svým zevnějškem
než hereckým nadáním, což je vlastně pro
mě ideální role. Režisér Petr Nikolaev se
mnou uměl pracovat, rozuměli jsme si téměř dokonale. Díky němu přicházejí další
herecké nabídky, za něž jsem maximálně
vděčná. Oslovili mě třeba tvůrci seriálu
Vinaři, ale když jsem dostala do ruky scé-
2016|leden
31