OK!
v dubnu, kdy jsem prožívala velkou změnu v soukromí, trochu jsem se potácela od
ničeho k ničemu a potřebovala vzpruhu.
Od srpna jsem začala fyzicky makat na tréninzích, i soukromí už jsem měla vyřešené v dobrém slova smyslu, takže se mi to
skvěle sešlo. Ano, když má člověk v nepořádku tělesnou schránku a systematicky ji
nezpevňuje, nemůže být úplně v pořádku
ani po stránce duševní, to spolu jde ruku
v ruce. Obrazně řečeno, když nemáš rovnou páteř, tak rovně nestojíš, nedíváš se na
okolí zpříma, srdce nemáš na pravém místě
a ani tam dole ti to správně nefunguje. Ještě
nikdy předtím jsem tak velkou a dlouhou
fyzickou zátěž neměla, ale zjistila jsem, že
mi ta dřina vlastně dělá radost a už si to bez
ní nedokážu představit.
Většina účinkujících v této soutěži nakonec řekne, že jejich prvotní představa o tanci se značně liší od reality, která je ve výsledku mnohem náročnější.
Jak to máš v tomto směru ty?
30
leden|2016
J: Jsem možná jediná, ale pro mě je skutečnost mnohem příjemnější, než jsem čekala.
Na každou sobotu se těším a přímé televizní
přenosy se snažím maximálně si užít. Jasně,
někdy to je velký stres, jako třeba právě teď,
kdy se mám za necelé čtyři dny naučit nejen dvě choreografie, ale vlastně i základní
taneční kroky, protože je vůbec neumím,
a do toho jsem onemocněla angínou. Já se
ale prostě v tanci nějak našla, cítím, že se
realizuju. Tohle vědomí mi pomáhá snadno ustát ten obrovský mediální tlak, který
kolem StarDance je. Bulvár jsem nikdy moc
nemusela, někdy mě to, co jsem si o sobě
nepravdivého přečetla, dokázalo i slušně
sejmout. Ale díky StarDance a jeho fyzické
náročnosti nemám kapacitu se novinami
příliš zabývat. Navíc se snažím svou celkovou prezentaci mnohem víc obracet ve vtip,
dělat si ze sebe legraci, brát sebe i ostatní
s nadhledem. A přízeň normálních lidí na
ulici, která je všudypřít omná, je hodně příjemná. Viděl jsi to sám, když jsme sem spo-
lu jeli výtahem, tak mi pán řekl, ať to vyhraju. To je pro mě čistá radost. Takže abych to
shrnula – StarDance mě dělá šťastnou.
Oběma vám je přes čtyřicet. Když jste
byly mladší, představovaly jste si nějak samu sebe starou?
S: Když mi bylo sedmnáct, připadal mi
starý každý, komu bylo přes pětadvacet.
Teď je mi přes čtyřicet, takže jistě chápeš,
že na to jsem vůbec v těch sedmnácti nemyslela, to pro mě bylo na úrovni sci-fi.
Pětatřicet, to pro mě byl dřív prakticky
konec života. Takže kdyby za mnou tehdy někdo přišel a řekl mi, že ve čtyřiceti budu mít ještě spoustu práce, vysmála
bych se mu, co to vypráví za špatný vtip.
A já dělám lepší věci než třeba ve třiceti a pořád mě to baví. Zatím bych sedět
doma s rukama v klíně nedokázala.
Prožívaly jste víc třicítku, nebo čtyřicítku?
S: Pro mě rozhodně třicet, začala jsem si
intenzivně uvědomovat sebe samu. Našla