rozhovor | ok!
„Vinyl je nádherná věc, zvukově se
s cédečkem vůbec nedá srovnat.
A nejhorší je, když se člověk ve studiu
s písničkou párá a někdo ji pak zmuchlá
do empétrojky. “
zlého – trápilo by mě, kdybych někomu ublížila. Sama se sebou jsem po umělecké
stránce vlastně spokojená, jen na ten nástroj jsem se kvůli hloupému mindráku
z dětství pořádně nenaučila. Na druhou stranu, když vidím ty skvělé kytaristy,
které mám v kapele, a strašně dlouhou cestu, kterou jako instrumentalisti ušli, tak
si říkám, že bych se to nenaučila ani v sedmdesáti.
Desky vydáváte s poměrně dlouhými odmlkami. Proč? Šetříte se?
Je to celé těžší. Pracuji na písních převážně s Tomášem. Máme pocit, že už jsme
toho dost udělali. Taky jsme si prožili hodně dlouhé těžké období. Nejdřív jsem
byla nemocná já, pak umírala Tomášova máma a chvíli potom začal umírat můj
táta. To celé bez pauzy na nadechnutí. Jsme hodně vyčerpaní a takoví lehce vyhořelí. A je čím dál těžší dělat nové věci. Chci svým fanouškům nabízet opravdu jen
to nejkrásnější, a tak musí mít se mnou holt trpělivost. Ono to brzy přijde.
Před Vánocemi jste znovu vydala své starší album Relativní čas – na vinylu.
Comeback tohoto typu nosiče je už hotová věc. Je to tím kvalitnějším zvukem?
Vinyl je můj splněný sen. Taky jsem chtěla pro své věrné fanoušky aspoň malý
dárek. Zvukově se vinyl s cédéčkem nedá srovnat. Je to nádherná věc. I celá
atmosféra přehrání desky je jiná. Úplně nenávidím ty debilní empétrojky! Nikdy
jsem se nesmířila s tím, že se s písničkou ve studiu tak zvukově páráte a pak ji
někdo zmačká do empétrojky. To je, jako kdybych vám celý den vařila luxusní
francouzské jídlo, použila demi-glace a další super ingredience, a vy byste to pak
dostal na talíř a požádal o kečup! Pipláte se s nahrávkou, a někdo ji zmrví a v té
zmrvené verzi ji pak tisíce lidí poslouchají.
To je skličující.
Letos je to pět let od doby, co jste podstoupila boj s rakovinou prsu. Odnesla jste si
z té bitvy nějaký zásadní poznatek?
Myslím, že jsem měla svůj život a hodnoty
poskládané správně, že jsem tuhle zkušenost
nepotřebovala. Vždycky se divím, když někdo
říká, že ho nemoc posunula a změnila mu hodnoty. Já jsem pořád stejná, jen starší a unavenější. A občas se trochu víc bojím. Ta hnusná věc
mě připravila minimálně o dva roky času.
V době své nemoci jste rozjela kampaň proti rakovině prsu. Nepochybně jste pomohla
spoustě lidí. Co to dalo vám?
Poznala jsem dost zajímavých lidí a osudů.
Ale hlavně mi v té době kampaň pomáhala
přežít. Byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že nesmím ani na chvíli začít přemýšlet
sama o sobě. To by byla cesta do pekla. Byl
to obrovský boj s psychikou, která je v těchhle
příbězích to nejdůležitější. Potřebovala jsem se
zaměstnat, což se ukázalo jako jedna z podstatných cest k úspěchu. Přestala jsem se považovat za nemocnou a věnovala se ostatním
lidem. Na sebe jsem se úplně vybodla – což
všichni obdivovali, ale z mého pohledu to bylo
vlastně trochu zištné, protože mně samotné to
velmi pomáhalo. Pomáhalo mi samozřejmě
i vědomí, že díky mé otevřenosti se hodně
věcí změní. Kampaň měla obrovský úspěch
a stala se pro mě velkou motivací k životu.
Vaše babička, u které jste v Krkonoších vyrůstala, prý uměla šest jazyků, je to pravda?
Z toho pět dokonale. Zdědila jsem po ní talent
na jazyky, bohužel jsem ale nezdědila její píli.
Žádnou řeč jsem se pořádně nenaučila, přestože jsem dlouho dělala například francouzštinu.
Někdy mě to zamrzí. Třeba když jsem se na festivalu Jamrock v Žamberku potkala s muzikanty z britské kapely Reef, které jsem byla totální
psychofanynka. Byli hrozně přátelští, a tak jsme
se tam nakonec skamarádili. Jenže mi přišlo, že
mluvím anglicky jak retard. Přesto jsem ty kluky pozvala na své koncerty do Prahy a se zpěvákem Garym Stringerem jsem dokonce nazpívala písničku. Z toho jsem žila ještě dlouho po
tom a považuju to za svůj životní úspěch. Můj
největší zpěvácký idol a já s ním mám písničku!
Potkáte se ještě?
Jasně, že jo. Jsme v kontaktu. Byli tady za
mnou už na třech koncertech. Teď mají spoustu práce, právě v Británii probíhá jejich velký
comeback, s novým kytaristou Jessem Woodem, synem Rona Wooda z Rolling Stones.
Chci se na ně jet podívat, jsem pozvaná a moc
se těším, až mi zase Gary bude tvrdit – protože
je to pravý anglický gentleman – ,,Your English
is fantastic.“ Ale už teď je mi jasné, že si zase
budu říkat: ,,Vidíš, ty huso, kdyby ses pořádně naučila anglicky, nemusela bys teď se svým
idolem mluvit jako pětiletá holčička.“
2016|leden
131