rozhovor | ok!
N
NEDÁVNO jsem v rádiu slyšel váš první hit Já
nezapomínám z vašeho debutového alba
z roku 1993. Na odchovankyni Semaforu
trošku popík, ne?
V Semaforu jsem začínala s trošku jinou hudbou, to je pravda. Už od osmi let jsem zpívala
třeba ze swingbandem Ferdy Havlíka. Když
si ale dneska poslechnu některé mladičké
vycházející hvězdy, tak si říkám, že ta moje
první deska byla ještě prudce intelektuální
záležitost. Psali pro mě Honza Kalousek, Janek Ledecký, snažila jsem se za každou cenu
nezpívat hloupé texty, což je dneska docela
v módě. Jediný maličký prohřešek z mého
dnešního úhlu pohledu byl právě text k songu
Já nezapomínám od Ládi Křížka. Ta píseň mě
ale paradoxně proslavila.
V Semaforu jste se potkávala s texty Pavla
Kopty a Jiřího Suchého a najednou „víš, já
nezapomínám, co jsi chtěl, když jsi mě objímal“. Jak vám při tom bylo?
Původně jsem si do studia přinesla krásný text
Honzy Fischera. Ale Křížek jako autor toho
ploužáku společně s vydavatelem se na to podívali a řekli, že to teda ne. Pak Křížek napsal
text sám. Nebyl mi vlastní. Pamatuju se, že se
mi při nahrávání až trochu klepala bradička.
Ale kdo ví, kdybych to tenkrát nenazpívala,
možná bychom spolu dneska nedělali tenhle
rozhovor.
Jak jste se vlastně jako malá holka dostala
do Semaforu?
Přivedl mě tam v osmi letech na konkurz táta, který pracoval jako barman v Redutě. Miloval jazz a swing, na té hudbě jsem vyrůstala. Kdepak popík, to se u nás
neposlouchalo. Až v Semaforu jsem objevila zpěváky jako jsou Karel Gott, Hana
Zagorová. Taky Helenku Vondráčkovou jsem si v té době našla, její starou desku
s nádherným songem Dvě malá křídla… Killing Me Softly with His Song. Cover
verze se tenkrát dělaly nádherné.
Jak vás v Semaforu brali?
Jako malou holku, ale kolegyni. Všichni byli kamarádi. Měla jsem tam třeba jednoho
takového velkého kamaráda Evžena Jegorova. Doslova velkého – měl dva metry
osm centimetrů. Ten mě měl hrozně rád. S Ferdou mě trochu tlačili do swingu, zpívala jsem po Pilarce třeba Včera večer poštou ranní nebo Je nebezpečné dotýkat se
hvězd a podobný songy. Její fond jsem samozřejmě neměla, ale postupně jsem se
vyvíjela. Na konzervatoři mi pak profesoři na zpěv zase radili, abych se vydala operní cestou, že mám krásný alt. Taky jsem si to vyzkoušela. Byla jsem taková rozevlátá.
Jít šansonovým směrem vás nelákalo?
Písničky Hany Hegerové jsem ze Semaforu znala a taky jsem je zpívala. À propos
– úplně první šansony napsané jen pro mne jsem dělala se synem Pavla Kopty,
Vaškem. Kamarádili jsme spolu a dokonce jsme společně připravili představení
Václav Kopta a Luciana Krecarová – Nocturné (Luciana Krecarová je vlastní jméno Anny K, pozn. red.). Jiří Suchý nám tenkrát na jeden večer přenechal Semafor,
to bylo velkorysé. Měli jsme pozvanou spoustu hostů, třeba tehdy ještě neznámého Ivana Hlase. Pan Kopta starší mi po koncertě nabídl, že bychom mohli spolu
něco vytvořit, že by pro mne dokonce napsal i texty. To by byla naprostá bomba!
Nikdy už k tomu ale nedošlo, bohužel krátce nato zemřel. Jeho syn Václav je také
velký talent, třeba nás zase někdy osud svede dohromady.
Proč jste u šansonu nezůstala?
Divadelní zpívání mě najednou nějak přestalo bavit. Měla jsem zastydlou pubertu.
Chtěla jsem zpívat rock a mít pořádně hlasitou kapelu. Tenkrát jsem poslouchala
kanadskou zpěvačku Alanah Myles, což byl velký hlas, v té době měla hit Black
Velvet. Chodila jsem hulákat na pole, chtěla jsem mít hrubší hlas a málem jsem
si, já pako, udělala uzlíky na hlasivkách. Pak se to všechno zamotalo a přišel ten
metalový ploužáček s Křížkem. Stal se z toho velký hit, ale bylo to daleko od toho,
2016|leden
129