Rozhovor
ROZHOVOR S
Mgr. et Mgr. JITKOU PEJŘIMOVSKOU, PhD., supervizorem zapsaným v Evropském muzikoterapeutickém registru
1. Jaké byly Vaše počátky v muzikoterapií?
Každý hudebník i posluchač ví, že se hudba dotýká jeho nitra. Když člověk poslouchá hudbu, a myslím zde především hudbu artificiální, zjistí, že existují motivy a témata, kterými se ho, jeho „já“, hudba dotýká více, v kterých mu je hudba rádcem, utěšitelem, někým blízkým, chápajícím a moudrým. Hudba může poskytnout člověku tak hluboký zážitek, že změní jeho pohled na události jeho života i na sebe sama.
O tomto hlubinném rozměru hudby ví každý hudebník. A právě zde ,v dosahování inspirující „múzické“ skryté metaúrovně hudby, která není vynutitelná člověkem, spočívá tajemství umění.
Avšak jak s tímto tajemstvím hudby a hudební inspirací zacházet ve vědě? V psychoterapii, v edukaci, v léčbě somatických potíží? Jak propojit hudbu jako umění s vědeckým přístupem, který znamená racionalitu?
To byly otázky, které mne pronásledovaly již během studia na Státní konzervatoři v Praze, v 70. letech 20. století. Odpovědi jsem hledala v závěrečné práci s názvem: „K čemu je hudba?“. Mým štěstím byla spolupráce s osobnostmi jako J. Špitz, E. Malá, J. Růžička a J. Vodňanská. Dalšími rádci na pracovišti mi byli psychiatři a psychologové: L. Brodová, I. Paclt, V. Valášek a S. Drvota. Nepřímo, skrze literaturu, mi mnohé osvětlila P. Pokorná, Z. Mátejová a Ch. Schwabe. Skrze nahrávky své práce s klienty pak také C. Robbins a P. Nordoff.
Prostředí bylo v komunitě psychiatrů a psychologů Dětské psychiatrické kliniky v Praze Motole přátelské a tvůrčí. Spolupracovala jsem také s psychiatry a pedopsychology mimo kliniku s P. Helerovou a J. Procházkovou.
12