Kdo si hraje, nezlobí. Učí se.
A jak je to s tím hraním (si)? Když jsme byli dětmi, hráli si s námi rodiče. Dnes si hrajeme my s našimi dětmi. Někteří.
Zpíváme jim, vyprávíme si kdo měl jaký den, odpovídáme na otázky proč a k čemu. Někteří. Bereme jako samozřejmost, že se naše dítě ráno oblékne do školy, přijde na snídani, holčičky si učešou vlasy, děti si vyčistí zuby a možná i vědí, co mají ke svačině. Když ji dostanou. Vězte, že tohle je téměř ideál. Žijí mezi námi rodiny, kde děti neznají kartáček na zuby, vlasy si nečešou, protože nemají čím, společné stolování a teplé pití k snídani neznají. A známe situace, kdy dítě ani nesnídá a dostane až k obědu nanuk. A tak pak rodiči s respektem vysvětlujeme, jaký význam má pro dítě ranní snídaně, že upravený potomek se snáz zařadí do kolektivu a hladové dítě se špatně soustředí a může mít horší školní výsledky. Jenže když na motivaci ke změně a doporučení pracovníka rodič nereaguje (protože nechce nebo je z důvodů svých limitů neslyší), nezbývá, než investovat energii do dítěte.
A zde bývá potenciál, který často paradoxně brzdí sami rodiče. Proč?
Podle mě se bojí něčeho nového, změny svých zvyklostí, změny, která jejich dítě může vést k nezávislosti na rodičích. A jak to děláme? Starým způsobem přes papírové hry, kreslení, povídání, příběhy. A třetím rokem taky využíváme iPady. Je to již pár let známá technologie, kterou hojně využívá speciální školství, raná péče. Osobně jsem iPady využívala k aktivizaci seniorů v denním stacionáři a u dospělých osob s demencí. A dobré zkušenosti spolu s finančními zdroji umožnily nákup několika velmi kvalitních iPadů, které využívá 8 pracovníků na třech pracovištích v našem regionu. Takže když si hrajeme - to může být třeba aplikace Pepi play - tak děti hýbou s animovanou holčičkou, které pomáhají učesat vlasy, omýt ruce, ostříhat nehty a utřít nudli u nosu. A s klidným povídáním pracovníka o těchto běžných věcech člověka se výchovně vzdělávací formou dostavují zázraky. Děti se ochotně učí, více povídají, a zažili jsme, že holčička přišla na další kontakt s pracovníkem učesaná. A to je pro nás malý úspěch. Pro dítě krok k pozitivnějšímu přijímání svým okolím.
Pro mě je sociální služba a podpora lidem posláním, jehož dílčí činnosti plní můj pracovní život. A dokud je ve službě lidem naděje a víra v pozitivní změnu, tak to má pro mě smyl. A co je důležité - bez kvalitních lidí kolem by to byla úmorná dřina.
O AUTORCE:
Mgr. Jitka Chalupníková
(roz. Marhanová)
Narodila se před 38 lety v Turnově, nyní žije v Jičíně. Cesty ji jako studentku zavedly do Hradce Králové k oblasti speciální pedagogiky s následným studiem managementu v sociálních a zdravotnických organizacích na FHS UK. V té době pracovala jako sociální pracovník na Městském úřadě v Jičíně, kde se především věnovala lidem se zdravotním postižením. Nejen pracovně, ale i jako dobrovolník v tamní organizaci. Pak následovalo její pracovní putování přes naši krásnou zemi. Během její 10 leté praxe v sociálních službách vedla zařízení pro různé cílové skupiny osob. Patřili mezi ně děti se zdravotním postižením a s rysy autismu ve Znojmě, po rodičovské pauze senioři a osoby se zdravotním postižením včetně osob s demencí v Třebíči a třetí rok koordinuje Centrum SASanka - sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi na Jičínsku. Patří mezi šiřitele využívání iPadů v sociálních službách (senioři, osoby s demencí, rodiny s dětmi).
24 II III II