jakožto přivítání Kristových slov v evangeliu – pak se nazývají jubily. V gregoriánském chorálu dosahují délky až sedmdesáti tónů, zatím co v tzv. Milánském zpěvu (v němž zřejmě sv. Augustin duchovně „dospíval“ po své konversi) překračují svou délkou i dvě stovky tónů. Sv. Augustin se k nim vyjadřuje: „Nehledej slova, jako bys mohl vyjádřit, co Boha potěší, ale zpívej jubilus, vždyť právě jím se dobře zpívá Bohu; jubily jsou znamením, že ze srdce vychází něco, co nelze říci slovy. A komu přísluší zpívat jubily, když ne nevýslovnému Bohu? Nevýslovné je to, co nemůžeš říci, a jestliže to nemůžeš říci a nemáš mlčet, co zbývá než jubily, aby se srdce radovalo beze slov a aby nebyla obrovská šíře radosti omezována slabikami?“ Sv. Augustin nám však dává i najevo, že nejde o nějaké esoterické, gnostické či pseudocharismatické jevy do sebe uzavřených jedinců, když přirovnává zpěv Alleluia k radostnému jásání námořníka při přistání a jubilus ke zpěvu bojovníka, a jinde píše: „Když ti, kdo zpívají při žních nebo na vinici nebo při nějaké úchvatné práci, začnou být radostně povzneseni slovy písní, jsou často naplněni takovou radostí, že ji nemohou vyjádřit slovy, a tak se odvrátí slabik slov a pokračují zpíváním jubilů“.
Ve volném rytmu však byla i jiná hudba, zvaná neumatická (nad tímto termínem nebádejme). V ní – zhruba řečeno – jedna slabika byla zpívána na průměrně několik málo tónů, ale neplatilo, že co slabika to vždy jeden tón. Starší osoby si mohou vzpomenout na intonaci slov „Asperges me“, kterou jako první s úst celebranta mohl slyšet, když přišel na nedělní eucharistickou liturgii do katolického chrámu (viz obr. 1), nebo – podobně – o velikonoční době (viz obr. 2).
A ten, kdo to nikdy v kostele nezažil, si oba úryvky může sám zazpívat – jen musí dbát na to, aby zpíval každou osminovou notu stejně dlouze a nezkracoval trojice na trioly. Tím by právě zbavil rytmus projevit svou volnost a transformoval by ho do toho, čemu německy píšící znalci říkají Marsch-rytmus.
Jak byla estetická schopnost volného rytmu ceněna v prvním křesťanském tisíciletí a jak se toto porozumění udržovalo i v několika dalších staletích, ukazuje rčení „Musica non subjacet regulis Donati“ (Hudba nepodléhá Donátovým pravidlům – Donátos byl řecký učenec, která se pod jménem Donátus stal jazykovou autoritou i pro Římany). Odmítat jeho lingvistické zásady bylo znakem jistého revolucionářství a – představme si – to heslo citoval sám sv. Augustin! Nebudeme zde rozebírat jeho vědeckou odvahu a smysl pro pravdu, zde jde o volný rytmus a síla tohoto hesla se projevila – mimo jiné ovšem – ve zhudebňování básní, skládaných – podobně jako třeba v 19. století u nás – ve vázaném rytmu. Čtenář se jistě pamatuje na ty trocheje (Pacholátko boubelaté, očka modrá, vlásky zlaté…) a daktyly (Nešťastný šafářův dvoreček, nešťastný šafářův dvůr, když jsem jel…), které se ve škole učil nazpaměť a jejichž přednes vyučujícími jednou nebyl (dle jejich vyjadřování) studentem nalezen a jindy byl prý naopak příliš zdůrazněn a recitace připomínala „mašinu“. Podobně byla organizována i poetická díla antiky, v češtině i latině a z fáze pohanské přešla jejich forma i do křesťanských hymnů. A výše ocitované rčení o nezávislosti hudby se projevilo tak, že i nejpregnantnější básnická díla nejlepších křesťanských autorů, často světců (sv. Ambrože, blah. Venantia Fortunata, blah. Theodulfa Orleánského, sv. Tomáše Akvinského, mmmm) byla zhudebněna tak, že rytmická forma jejich textu byla volným rytmem jejich nápěvu tak překryta, že ji dnešní člověk objeví teprve, až ho na ni upozorní starší učitel. Takovou sílu má volný rytmus.
Ukažme to na příkladu; na něj se někteří čtenáři také ještě mohou pamatovat, je z hymnu zpívaného na Květnou neděli při průvodu s posvěcenými ratolestmi. Ti, kdo zažili ještě ritus Svatého Týdne před reformou z roku 1955, si mohou vzpomenout, že hymnus se zpíval u zavřených chrámových dveří „na střídačku“ – lid zpíval venku refrén, schóla mu odpovídala zevnitř jednotlivými strofami a na samém konci celebrant udeřil patkou kříže do dveří, na což je schóla otevřela a vpustila celebranta i ostatní do chrámu.
Text má rytmus elegického disticha, tedy rytmus, která nám L. Kollár zachoval naživu ve své Slávy dceři. Její první verš, v školních třídách působící poněkud nezvykle a pregnantně, snadno naznačíme i bez jakýchkoli not:
Aj zdele | ží zem | ta, předo | kem mým | smut-něsl | zí-cím
dři-veko | léb-kany | ní || ná- rodu | mé-hora kev.
A stejně lze znázornit slovní rytmus hymnu pro Květnou neděli. Autor Theodulf – biskup města Orléans, zemřel r. 821 a tedy žil v době, kdy se nevyslovovala hláska h, takže et honor se vyslovovalo etonor a prompsit Hosánna jako prompsito-sánna:
Gló-ria | laus eto | nor tibi | sít Réx | Kri-stere | demp-tor,
Kúj pue | rí-lede | kus || prompsito | sanna pi | um.
(Sláva, chvála a čest buď Tobě, Králi Kriste Spasiteli,
Jehož chlapecká oslava vítala zbožným Hosanna).
II III II 15