Dobrodiní svobodné autonomní melodie
Prof. Evžen Kindler
Když si v duchu vytváříme (virtuální) obraz vývoje hudby, objevuje se nám mnoho faktorů, spojených zejména s primitivními nástroji, které nebyly a později alespoň některé jakž takž byly schopny dodržovat nějakou výšku tónu. Umíme si představit, i když velice schématicky, že kromě neuspořádaných zvuků nabízely i to, čemu říkáme hudba v rytmu. Co však je to rytmus? V základních kursech hudby se lze dozvědět definici, že „rytmus je pravidelné střídání těžkých a lehkých dob“. Je to definice, kterou „hudební laik“ v klidu přijme jako inspirovanou jak z lidových písní, tak z hudby k tanci, ať už vzniklé v oblastech a dobách civilizovaných nebo v těch „barbarských“. Že tu definici přijme i ten, kdo není hudební laik, vyplývá jednak z toho, že když není hudební laik, tak se ji učil a naučil, a jednak z toho, co poznal v hudbě ovlivněné kulturou katolické církve v zemích, kde se psalo a píše latinkou. Pokud některého čtenáře tato věta irituje tím, že protiřečí jeho (někdy podvědomým) představám o Čechách jakožto nejateističtěji zemí Evropy, pak ho poněkud uklidníme poukazem, že se k ní ještě vrátíme.
V tomto výkladu potřebujeme do některých vztahů uvnitř pojmu „rytmus“ v rychlosti proniknout a nezdržovat se hlubokými odbornými detaily, a tak si představme velmi zhruba vývoj hudby pozorovaný z její rytmické stránky. Do neuspořádaných zvuků pronikaly jednoduché rytmy jako opakující se součásti nejprve v podvědomém režimu a později jako něco, v čem ten, kdo ji připravoval, realizoval či hodnotil, se snažil hledat obecné vlastnosti. V „latinské“ kulturní oblasti (a částečně i mimo ni) se paralelně k hudbě vmísil i faktor jazykový, s nímž se dnes setkal každý, kdo měl možnost či školní povinnost recitovat řeckou Odyseiu, latinskou Aeneidu a další díla v těchto jazycích. Stojí za to vzpomenout sv. Augustina, který ve svém díle „De musica“ rozebírá rytmus v tomto smyslu na takové úrovni, že to dílo nám dnes může sloužit stejně dobře jako nejlepší výklady dnešních znalců.
Název toho díla nám dnes připomíná „muziku“, tedy hudbu, což může znalec opravit: v době sv. Augustina znamenalo slovo cosi jako „to, s čím mají co činit múzy“. Ale nepleťme se do řemesla znalcům, on nám totiž dost zanechal sám sv. Augustin, když na jednom místě poznamenává, že vedle stop o třech a čtyřech dobách (my bychom řekli „vedle třídobých a čtyřdobých taktů“) existují např. i stopy o pěti dobách (tedy jakési pětidobé takty), ty však, že on vylučuje ze svého výkladu, protože je lze očekávat v hudebních útvarech, které jsou ve volném rytmu. Jinými slovy: útvary ve volném rytmu nejsou pro sv. Augustina „musica“, čímž chceme jen upozornit, že dle názorů jeho doby pod tento termín nepatřily, resp. že v jeho době mohly sloužit jako kritérium, zda nějaký akusticky projev zařadit či nezařadit pod pojem zvaný musica, ještě jinak: že na zpěvy ve volném rytmu múzy nestačí, jsou na ně – co? Příliš nedostačující, hrubé, nízké? Nebo příliš zbytečné, propracované? O tom nám sv. Augustin zanechal svědectví v jiných dílech.
Například:
Ve volném rytmu jsou mj. tak zvaná melismata, tj. delší melodie zpívané na jednu slabiku. Sv. Augustin píše: „Když se člověk ve svém povznesení raduje, pak od slov, která stejně nelze vyslovit ani pochopit, přejde k jistému povznesenému hlasu beze slov, takže je tím hlasem nejen dáno najevo, že opravdu vyjadřuje radost, ale že je naplněn tak nesmírnou radostí, že slovy nelze vyjádřit, z čeho se raduje". Taková melismata bývají v latinských ritech v různých versích Alleluia, zpívaném jakožto přivítání Kristových slov v evangeliu – pak se nazývají jubily. V gregoriánském chorálu dosahují délky až sedmdesáti tónů, zatím co v tzv. Milánském zpěvu (v němž zřejmě sv. Augustin duchovně „dospíval“ po své konversi) překračují svou délkou i dvě stovky tónů. Sv. Augustin se k nim vyjadřuje: „Nehledej slova, jako bys mohl vyjádřit, co Boha potěší, ale zpívej jubilus, vždyť právě jím se dobře zpívá Bohu; jubily jsou znamením, že ze srdce vychází něco, co nelze říci slovy. A komu přísluší zpívat jubily, když ne nevýslovnému Bohu? Nevýslovné je to, co nemůžeš říci, a jestliže to nemůžeš říci a nemáš mlčet, co zbývá než jubily, aby se srdce radovalo beze slov a aby nebyla obrovská šíře radosti omezována slabikami?“ Sv. Augustin nám však dává i najevo, že nejde o nějaké esoterické, gnostické či pseudocharismatické jevy do sebe uzavřených jedinců, když přirovnává zpěv Alleluia k radostnému jásání námořníka při přistání a jubilus ke zpěvu bojovníka, a jinde píše: „Když ti, kdo zpívají při žních nebo na vinici nebo při nějaké úchvatné práci, začnou být radostně povzneseni slovy písní, jsou často naplněni takovou radostí, že ji nemohou vyjádřit slovy, a tak se odvrátí slabik slov a pokračují zpíváním jubilů“.
14 II III II
A opět se vzneseme do výšin melismatického zpěvu, kde „jubily vyjadřují to, co vychází ze srdce a co nelze říci slovy…..“