Alzheimerovu nemoc objevil pražský lékař Oskar Fischer
Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.
Zásluhou cambridgeského profesora Michela Goederta byla teprve v roce 2009 pro vědecký svět objevena práce pražského psychiatra a neuropatologa židovského původu a německé národnosti Oskara Fischera. Navzdory tomu, že ve stejném roce jako Alois Alzheimer publikoval mnohem precizněji zpracované výsledky svého bádání dokumentující plaky v mozcích pacientů se senilní demencí, nebyl Fischer doceněn ani českou odbornou obcí ani německou psychiatrií. Příběh Oskara Fischera ukazuje na symbolický osud velikána, který v Čechách upadl v zapomenutí.
Více než sto let od objevu Alzheimerovy demence (AD) se tak svět dozvěděl, že na základě historické spravedlnosti by měla být pojmenována jako Fischerova nemoc. Alzheimer totiž popsal pouze jeden případ své 50leté pacientky Augusty. Fischer naproti tomu opublikoval ve stejném roce popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků 16 pacientů se senilní demencí pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách. Později publikoval ještě dvě další významné práce se stovkami pozorování. Popsal změny, které dodnes považujeme za hlavní indikátor AD – tzv. amyloidové plaky. Je zajímavé, že Alzheimer znal práce Oskara Fischera a citoval je.
Název pro demenci starších osob charakterizovanou úbytkem paměti, orientace a schopnosti vyjadřování a histologicky výskytem plaků, který zvolil Fischer – presbyofrenní demence, se používal po řadu let současně s pojmenováním AD. Osud Oskara Fischera obráží vývoj doby i vztahů na našem území. Fischer pracoval na německé psychiatrické klinice slavného psychiatra Arnolda Picka a věnoval se soukromé praxi v neurologii a psychiatrii. Společně se svým bratrancem Leo Kosákem vybudovali a provozovali sanatorium pro duševně nemocné ve Veleslavíně. Zde byla od roku 1918 Fischerovou pacientkou Charlotta Masaryková, a to až do své smrti v roce 1923. Sanatorium ve Veleslavíně konfiskovali v roce 1939 němečtí okupanti. Kosáka poslali do ghetta v Terezíně, odkud byl transportován v říjnu 1944 do Osvětimi. Fischer byl uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně, kde 28. února 1942 zemřel, údajně na infarkt.
Fischer nebyl doceněn ani psychiatrií německou, nejspíše jako Žid ve světě nastupujícího nacismu. A jakožto příslušník Německé univerzity byl zase zapomenut či odvržen českou lékařskou historiografií. Ani jeho mučednická smrt nepřiměla českou odbornou komunitu jeho odkaz docenit. Jeho velikost byla objevena v zahraničí teprve 102 let po objevu „Alzheimerovy nemoci“. Oskaru Fischerovi proto právem patří náš obdiv, byť zbavený světské slávy a poct.
II III II 13