Muzikoterapie březen 2016 - Page 38

2

A nakonec se totéž odehrává i v učení podmiňováním:

jsou-li slova, řeč, jež popisuje určitou situaci, reprezentací a spouštěčem (podmíněným signálem) určitého prožívání, např. úzkosti, pak změna významu může vést k jiné, např. klidnější reakci (konditioning - podmiňování resp. i desensibilisace).

Tak je možno rozumět i nové korektivní zkušenosti v terapeutickém vztahu: Když měl pacient negativní zkušenost se svým přísným otcem a reaguje úzkostně na autority, může terapeut dát (resp. vždycky dává) této situaci jiný význam, např. že se otec bál, aby se i jeho další syn neocitl na šikmé ploše, a terapeut se i sám prezentuje jako tolerantní přirozená autorita.

Samozřejmě i pacient ovlivňuje terapeuta např., dávajíce interakčním situacím s ním odlišný význam.

Tak lze chápat i narativní psychoterapii z hlediska KBT: celým úsekům života je možno dát jiný význam, který např. již nepůsobí na pacienta depresivně.

Nový význam traumatu se snaží psychoterapeuti zprostředkovat u PTSP, dokonce i coby významnou zkušenost (PTG – psychotherapeutic growth).

Z tohoto hlediska lze charakterizovat terapeutickou situaci neustálou expozicí (vystavením se) líčeným situacím i vzniklým situacím mezi klientem a terapeutem a oboustrannou reakcí na ně. Klient se může identifikovat s klidnější či adekvátnější reakcí (event. hodnocením) terapeuta a naopak, vystrašený či konfúzní terapeut zvýší negativní dopad na klienta.

Z předchozího textu vyplývá, že se všechny tyto způsoby učení v určitém rozsahu dějí vzájemně.

Přinejmenším je možno konstatovat, že se během terapie oba účastníci vzájemně ovlivňují a mění, poznávají se, a tím opět na sebe jinak (komplexněji) reagují.

Daleko více nežli ve fyzice je pozorovaný objekt (klient) ovlivňován pozorovatelem a vice versa, a tak spíše než jeho diagnostika je na místě, resp. je možná diagnostika vzájemné interakce.

Přestože se terapeut snaží nehodnotit výroky pacienta (na cenné a bezcenné, dobré a špatné, sympatické či nepříjemné, eticky správné či nepřijatelné atd.) a vše akceptovat, reaguje vnitřně a často neverbálně tak, že něco svým postojem posiluje, či lhostejným nebo aversivním postojem ovlivňuje tak, že to pacient automaticky též z rejstříku svého chování vylučuje, zavrhuje. Pacient tak reaguje na osobnost terapeuta, který si to však většinou neuvědomuje a domnívá se, že jde o chování, jež souvisí výhradně s pacientovou osobností.

Během tohoto operantního učení dochází (oboustranně) k redukci způsobu jednání u protějšku – tak definuje sociolog Luhmann účinek moci. (Vlastně se tak terapeut setkává se svým výtvorem, tedy částečně se sebou samým).

Podobně je tomu tak i ohledně identifikatorního učení. Někteří psychoterapeuti dokonce vidí změnu osobnosti v „transformativní identifikaci“ (Kohut) s terapeutem, s jeho postoji, názory, hlavně jde o interiorizaci způsobu toho, jak terapeut s pacientem zachází, zda mu důvěřuje a vidí terapii nadějně (příklady: terapeut si pacienta váží, on si sebe též začne vážit; terapeut se zajímá o jeho vnitřní život a pacient to od něj přejme – viz též zrcadlové neurony a empatie, též Bionovo kontejnerování). Zde opět vzniká problém, zda pak terapeut analyzuje v pacientovi částečně sebe sama.

Ať si to terapeut přeje či nikoli,

stává se vždy pozitivním či negativním příkladem

(Bandura).

Co se odehrává mezi klientem a terapeutem z hlediska teorie učení (KBT)?

38