Muzikoterapie březen 2016 - Page 36

Psychoterapeutická situace je charakterizována výzvou k řešení základních lidských, zvl. nevyřešených problémů.

2

Obecně se jedná v TS o sociální mikrokosmos, v ind. psychoterapii o setkání dvou lidí a o snahu po uspokojování všech, zvl. frustrovaných potřeb a na druhé straně o obranu proti retraumatizaci. Do popředí se dostává jak potřeba jistoty, tak i vývoje a růstu, autonomie a svobody.

V TS se setkávají dva lidské subjekty, které na sebe působí. Výzkumy účinků psychoterapie (terapeutických faktorů) opakovaně potvrzují tézi, že se na nich ze 70 – 80 procent podílejí osobnostní faktory, zvl. osobnost terapeuta (Vampold, Kratochvíl) a jen z 20 procent terapeutická metoda. Osobnost terapeuta, jeho názory a hodnotový systém se projevuje v interakcích s klientem ve formě vzájemného ovlivňování, ve formě výměnných interpersonálních procesů. Ať si to terapeut přeje či nikoli, ovlivňuje terapeut svou osobností pacienta a stává se pro něj i identifikatorním příkladem, který vnímá jeho postoje, sympatie či antipatie, souhlas či nesouhlas, morální hodnocení apod. – právě o tom bude pojednáno v dalších kapitolách.

Psychoterapeutická situace

Je charakterizována jak blízkostí, tak i distancí, a pacient (i terapeut) je postaven před problém obé regulovat, přeje si totiž rovnováhu obojího: jistou, optimální distanci resp. blízkost, ve které je umožněn jak pevný vztah, tak i individuace a autonomie (problém ambivalence), neboť jsou v této situaci aktivovány obě jeho základní potřeby: po jistotě i po osobnostním růstu, obdobně po uzavřenosti i otevřenosti, po spojení i po svobodě.

Předpokladem pro vývoj, resp. změnu, je vzájemné vyladění (ve smyslu attachement), spíše neverbální emocionální komunikace a interakce týkající se vzájemné důvěry, a tím i autentického sdílení.

Ovšem člověk se rodí do situace závislosti na rodičích, a je tak vystaven, co se týče jistoty, nejistotě - opět analogicky s terapeutickou situací – neví, co ho čeká a není jasné, jak se má chovat. (Proto vidí Thea Bauriedl cíl terapie ve vymanění se z této závislosti a s ní spojené vnucené subjektivity okolím – vznikem falešného já – tak, aby pacient cítil, co opravdu cítí a myslel si, co si opravdu myslí). Jde tedy v obou případech o obraz existencionální situace člověka vrženého do nejistoty, hledajíce ztracenou jistotu (viz Fromm, Heidegger, též vyhnání z ráje či touha po mateřské symbióze).

Tato situace aktivuje potřebu po orientaci, dále po stvrzení vlastní sebe působnosti i vlastní existence působením na okolí, a tím získáním zpětných reakcí na sebe, zejména toho, že člověk pro druhého něco znamená (více na straně pacienta nežli terapeuta, i když i on zápasí s pocity rozpaků a nevědění).

S tím souvisí i dialogická konstrukce skutečnosti (Sandweg), (což byl i důležitý evoluční faktor, resp. výhoda pro přežití). Terapeut se snaží vcítit do světa pacienta, což konfrontuje s jeho vlastním porozuměním, a z toho pramenící interpretaci lze chápat jako dekonstrukci významu u obou účastníků a novou společnou konstrukci významu, který přikládá pacient své minulosti i aktuálním vztahům. Jedná se o cirkulaci ve vzájemných interakcích, jež se odehrává na různých úrovních vědomí.

Kromě vyvolaných přání jsou aktivovány i s nimi sdružené úzkosti – jak z přílišné blízkosti – a tím ztráty vlastní autonomie, vlastního já, vůle atd., tak i z přílišné distance - z přílišného osamostatnění, jež by mohla vést ke ztrátě vztahu.

Pacient se nalézá v situaci závislosti i svobody, je závislý na kompetenci a na podpůrném vztahu terapeuta a zároveň mu tento nabízí spontaneitu (double bind?). Závislost v tomto asymetrickém vztahu ještě zvyšuje moc vědění (terapeut může daleko zasvěceněji argumentovat ohledně metody i cíle psychoterapie…). Pacient se spíše nežli terapeut nalézá pod (usuzujícím) pohledem druhého (Sartre). Jde tedy i o situaci moci a bezmoci, obě strany se snaží získat moc, mít situaci pod kontrolou, určovat témata, o kterých se bude hovořit i způsoby vzájemné interakce, normy vzájemného chování. Moc, dle Luhmanna, má za následek redukci rejstříku možností jednání druhého.

MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.

Psychoterapeutická situace

a psychoterapeutický postoj

PSYCHOTERAPEUTICKÁ SITUACE (TS), ÚSYCHOTERAPEUTICKÝ POSTOJ (PP)

36