Muzikoterapie 7 - Page 74

„člověkem kontrolované“. Vznikne nerealistický a nebezpečný nárok – „kontrolovat lidsky toto přesažné prostředí“ a chlapec pod tímto tlakem zažívá „vždy, vše pokazím, selhávám, na život nestačím“. U jiného dítěte se postupně může dostavit „metaobrat“, nejdříve zjistí, že autorita přesažného prostředí „stalo se“ se vytratila a nahradila se lidskou mocí a logikou. Uplatní zde svoje „chce se mi“, uplatní zde „samospravedlnost“, uplatní zde „nadmoc podle mého chtění, pro mou zábavu, podle mé nálady a rozmaru, nad druhými i nad okolnostmi“. Vzniká logika: „tímto jednáním potvrdím svou nadmoc, která je jediná cesta, jak nebýt pod bezohlednou mocí někoho jiného“, při pojetí „svět není spravedlivý, je sobecký a bezohledný“. „Proč nebýt jako je celý svět a každý v něm? Jinak na to doplatím!“ Výsledkem je hostilita a agrese. Situace s hrnečkem ale má i další možnou verzi. Chlapec rozbije hrneček ze skutečné neopatrnosti, ale nepřijde pokárání otce. Ve slovech nebo v chování rodiče se manifestuje dítětem vnímaná odpověď: „to je jedno, že se ničí“, může znamenat ale i: „nezájímám je“ (rodiče) a chlapec příjme nejspíše pozici samospravedlivého, rozmrzelého, rozlobeného na svět a ničícího, protože „není milován“. Pokud budeme hovořit pouze o případech mimo jednání babičky, jedná se o podoby jednání podporující expandující self. Expanzi self u prvého případu „zavinil jsi“ lze spatřovat v tom, že okolnosti, „rozbitý hrneček“ je významnější než niterné „chci, nechci, toužím a je mi líto“. „Povinností“ je se více věnovat okolnostem než svému nitru, pravé „já“ je utlačováno a vyrůstá „já“ nepravé. U dalších dvou případů, kde „stalo se“ též absentuje, a expanze spočívá v „metaobratu“ a „nezajímám je“, je také prostředí přesahu vyprázdněno. Je vyprázdněno prostředí, odkud proudí laskavost a pochopení, pronikání k jádru „já“, k „pravdě o mně“, pronikání ke skutečnosti. Pravé „já“ je zde emočně oploštěno a „nepravé“ bují v podobě svévole. Hudební inspirace a invence jsou proto tím, co prostředí přesahu znovu objevuje. Děti se zde dotýkají skutečnosti „soubytí“, a proto jsou hudebními kreacemi, v pojetí systémové muzikoterapie, tak zaujaty. V hudebních kreacích se děti dotýkají skutečnosti, otevírá se jim možnost kontemplace, skrze fascinující symbolickou sílu hudby. Tato činnost dětí, je vysoce tvornou aktivitou, protože právě zde, v hudební inspiraci, děti utvářejí a i znovuutvářejí instanci spirituální oblasti přesahu, instanci zdroje přijímající autority, prožívají podporu důstojnosti a sebevědomí a ochranu před vznikem „nepravého já“. Popsaná problematika se více méně týká dětí intaktní populace. Muzikoterapie je pro edukaci nezastupitelnou činností, především pro to, že u dítěte předškolního a raně školního věku není rozvinuta verbalizace, přesto právě v tomto věku se dítě hudebně spontánně vyjadřuje, je proto žádoucí skrze práci s hudbou navodit změnu v prožívání dítěte a utvářet jeho osobnost i existenciální ukotvení. 6. Vrstvení systémové muzikoterapie Muzikoterapie je velice vnímavá k zrcadlení osobnostních specifik jedinců, není jen využitelná pro výše zmíněný dětský věk, ale je využitelná napříč věkového spektra. Je mnohovrstevnatě využitelná. Pro ucelenost představy o systémové muzikoterapii uvádíme heslovitě její návrh na vrstvení muzikoterapie (obecně) do oblastí, kde může být užita. A. vrstvy odvíjející se na základě vědního důkazu 1. edukační - pro intaktní populaci dětí 2. edukační - se specifickým zaměřením 3. psychoterapeutická - i pro oblast psychických a behaviorálních poruch 4. somatické větve - zaměření na salutogenní procesy, psychosomatiku obojího typu, vibro- akustické zaměření 5. se zaměřením na sociální roli