„Žité ideje“, pokud jsou silné a negativní, prostupují hranice našeho „já“ a představují se nám
neprávem, jako naše „já“. Poté „jsme naplněni“ skepsí o nás samých a o světě a řádu bytí. Skepse,
ať již vyrůstá z úzkosti v nitru, nebo z představy nemožnosti žít rovnocenný vztah s druhým
člověkem a pod., prorůstá do našeho „já“, odkud se nám jeví, nepravdivě, jako součástí „já“. Je
nepravým „já“, „já“ mýlícím se a destruujícím naše skutečné „já“. 7
Nepravé „já“, je expandujícím self (self ve smyslu „já“ vědomého i nevědomého), které svou
expanzí do prostředí ztrácí cosi z kvality své stability a sebekontroly.
Omyl ale v představách o sobě, nejen o životě, přináší člověku nejvíce utrpení. Emoce strachu,
zoufalství, vzteku a nenávisti převládají nad tím, co opravdu chci, to dobré a ušlechtilé. Nepravé
„já“ způsobí, že skutečné „já“ je zmítáno negativními emocemi, protože síla „já“ je utlačena. Ztrácí
se síla a stabilita pravého „já“.
Odbourání „nepravého já“ je žádoucí a již Aristoteles je popisuje jako proměnu „nevědění“
člověka, tlakem řádu osudu, ve „vědění“. 8
Jde o to, nepravé „já“, které nás trýzní, odbourávat průhledem k „já“ pravému. Tento poznatek
o významu „průhledu“ přinášejí mnozí narativní psychologové. 9
„Průhled“ mívá podobu živé asociace, vzpomínky, zářivého zážitku, čehosi nám vlastního a nás
osvobozujícího. Převod zkušenosti do hudební kreace je převodem zkušenosti do modu
navozujícího „průhled“ k pravému „já“. A to proto, že hudba je sama v sobě tak organizována, že
anticipuje emočně atraktivní finalitu a i tuto finalitu prožitkově potvrzuje.
I pouhé vyprávění příběhu, interpretace svého života jeho nositelem a aktérem, zrcadlí kostru
dramatického oblouku, kde velice často se objevuje trhlina na vrcholu příběhu, „nevědění, proč se
mi tak stalo?“, „jak dál...?“, „ co se mnou bude...?“, „jak se to dá vydržet…?“ „nemohl jsem
jinak...“ apod. 10
„Nevědění“ je třeba proměňovat ve „vědění“, dle Aristotela (viz výše). Trhlina je projevem
nepravých obsahů v našem „já“, které brzdí proměnu „nevědění jak žít“ ve vědění „jak žít“.
Hudební kreace je podporou uskutečnění potence pravého „já“, protože hudba je nosičem, který
sám o sobě má ve své organizaci vkomponovánu uspořádanost - sílu proměnit odstředivou oscilaci
(vzdálení se od pomyslného středu psychického klidu a emočního naplnění, směřování do
psychického napětí či nepohody), k centraci, prostoupením a překlenutím trhliny a navozením v ní
trendu k uspořádanosti. Hudební kreace má sílu proměnit trhlinu překlenutím v ucelený příběh
a ujasnit tu nejasnost, která nás znepokojuje. Odplavit ty negativní emoce, které umenšují sílu
a vlastní stabilitu „já“ a smýkají s ním. Ve většině pro závislost „já“ na potřebách ujištění se skrze
vnější okolnosti, na potřebě emočního sycení z vnějšku k „já“ přistupujících emocí. Ale proč
organizace hudby má sílu trhlinu, narušení prostupovat a sanovat? Protože „předzví“ již na počátku
tu skutečnost, že ukončení „toho, co děláme“ bude emočně sytící a budující. Hudební kreace svým
tíhnutím k celistvosti a uspořádanosti negativní emoce – uchopuje, proměňuje a optimalizuje.
Hudební motiv vyjadřující nepříjemnou emoci, představu a myšlenku se proměňuje k motivům
emočně neaversivním, prožitkům útěchy, naděje, radosti, heroičnosti, jásavosti a fascinace, katarze.
Hudba sama ze sebe má sílu anticipovat atraktivní emoční finalitu a ji poté potvrzovat.
7
8
9
10
PEJŘIMOVSKA, J. Význam modu „žitých ideí“ z hlediska systémové muzikoterapie. In: Muzikoterapie č. 6,
Muzikoterapeutický instutut ČR. 2018, s. 60 – 62, ISSN: 2464-5761
FREEDMAN, J., COMBS, G.: Narativní psychoterapie. Praha. Portál 2009. 319 s. ISBN: 978-80-7367-549-3
CHRZ, V.: Možnosti narativního přístupu v psychologickém výzkumu. Praha. Psychologický ústav AV ČR
2007, 151 s., ISBN: 80-86174-11-5
FREEDMAN, J., COMBS, G.: Narativní psychoterapie. Praha. Portál 2009. 319 s. ISBN: 978-80-7367-549-3
CHRZ, V., ČERMÁK, I.: Narativní komplexita. In: Československá psychologie 2015, vol. LIX,
Supplement 1, s. 1-17. ISSN 1804-6436