centrace, snaha o melodii je nejistá, neuspořádaná a neukončená. Přesto chlapec
jeví při hře na klavír zájem a zaujetí pro tuto činnost, naslouchal, porovnával.
Zkoušel různé tónové polohy, ale utvoření konkrétní a zřetelné melodie se
neobjevilo.
Dítě je velice pozorné, rychle rozumově chápe, ale emočně je nejisté, působí spíše
„plaše a němě“, žije ve školce "spíše beze slov". Zajímalo mne téma jeho nejistoty a
bezradnosti. Kladla jsem si otázku, zda bude i za nástrojem jeho sebevyjádření
"němé, bez kontur a nejasné". Za klavírem ale dítě přestává „být němé“ a ve svých
hudebních kreacích sděluje daleko zřetelněji než ve slovech či v mimohudebním
chování dítěte, plachost, emoční nejistotu, absenci odvahy k vlastnímu vstoupení
do světa a touhu po emoční podpoře dospělým.
Jeho smutek a nejistota byly až doposud, v mimohudebních projevech „v latentní
podobě“, ve slovech a jednání nezřetelně pozorovatelné, v hudební kreaci se ale
staly obnažené a zviditelněné. Hudební kreace odkrývají prožitky tohoto dítěte
zahalené tajemným smutkem a odhalí mnohem více významových podrobností a
potřebu podpory ve vztahování se dítěte k druhým a světu. Zajímala mne minulost
dítěte, přítomnost a jeho směřování do budoucnosti. Uvědomovala jsem si, že
tichost tohoto dítěte odhalená jako nejistota a smutek v hudební kreaci je dneškem,
který buduje smysl života v budoucnosti. Budoucnost závisí na prožitcích dneška.
Uvědomila jsem si, jak je toto dítě emočně nerozvinuté. Je na začátku cesty – tvorby
smyslu svého budoucího bytí. V každodenním životě ve školce se však zdá jakoby
toto dítě na začátek své cesty ještě ani nevstoupilo. Bezradnost a smutek se promění
ve vlastní aktérství skrze příležitost k sebevyjádření se v hudbě, skrze příležitost
být hudební spoluhrou pochopen a podpořen. Dítě zatím spíše tuší, že je možné
nastavit světu „štít nebo meč“.