nástrojů, vzduchové sloupce, hlasivky nebo blána bubnu charakteristickým způsobem, při
kterém se generují alikvótní tóny. Dochází k jejich zesílení do slyšitelné oblasti spektra. Pro
celostní muzikoterapeutickou metodu je zásadní proces přímé hudby, ve kterém se
muzikoterapeut nachází za současného vědomého spolupůsobení smyslového,
mimosmyslového a nadsmyslového vnímání.
Relaxace probíhá tak, že klient pouze leží a nechává na sebe působit vibrace různých
nástrojů a zpěvu. Celá relaxace trvá přibližně hodinu a půl. V jejím průběhu hraji na různé
nástroje s přirozeným laděním, jako je například koncovka, brumle, šamanský buben, tibetské
mísy, kartálky, kalimba a různé perkusní nástroje. Vzhledem k tomu, že se ve své praxi
zabývám převážně hlasem, jeho fyziologickou tvorbou i psychologickými aspekty našeho
hlasu na kvalitu života, je i při relaxaci pro mne zásadní muzikoterapeutický zpěv.
Nepoužívám žádné známé nebo konkrétní písně, ať už s textem, či bez textu, ale výhradně
volnou hudbu, zpívanou vlastní řečí – u malých dětí se jí říká například „svojština“, ve které
nechávám převahu vokálům, které nesou hlas a které svojí vibrací vstupují do energetických
center (čaker) a čistí je.
Na hudbu v přirozeném ladění lidský mozek reaguje specifickým způsobem. Místo
běžné hladiny mozkové činnosti pojmenované beta, ve které pracuje mozek většinu dne, se
dostává pod vlivem hudby v přirozeném ladění do frekvenčně nižších hladin, do alfy nebo
théty. V těchto hladinách se už jedná o hlubokou relaxaci. Člověk, se může dostat do stavu
bez myšlení, ve kterém plně odpočívá celý organismus. Podobně prožívá člověk také
meditaci, která však vyžaduje pravidelné praktikování a pro mnohé je tento způsob zklidnění
nedosažitelný. V průběhu muzikoterapeutické relaxace vidím, jak lidé leží a dýchají - hrudník
a břicho se zvedá, přechází na brániční dýchání. Pokud jsme v déle trvajícím relaxovaném
nebo meditačním stavu, organismus přepíná na brániční dýchání automaticky. V tomto stavu
vědomí veškerý stres odpadá a naše autonomní dechové centrum se ujímá vlády.
Ve své praxi vnímám celý proces jako určitý druh komunikace nejen na neverbální
úrovni, ale i nevědomé úrovni. Jednotlivé relaxace se od sebe liší díky proměnným, které do
procesu vstupují. Jednou z proměnných je sám muzikoterapeut, který by měl být schopen
oprostit se od myšlenkových toků a zároveň zůstat v plné pozornosti ke klientům. Přesto
zůstává člověkem, který prochází proměnami a není možné, aby zůstával několik let své praxe
neměnným. Má praxe potvrzuje, že složení jednotlivých skupin ovlivňuje průběh relaxace.
Stejně tak relaxaci ovlivňují roční období, fáze úplňku, počasí, u žen fáze cyklu, momentální
zdravotní a psychický stav účastníků. Z výše uvedeného pro mne vyplývá důležitost živé
nereprodukované hudby. Terapeut aktivně reaguje na změny dechu a na další neverbální
projevy v průběhu relaxace. Reaguje přirozeně i na společné energetické pole, které se vytváří
společným sdílení nejen fyzického prostoru. Svou hrou harmonizuje nevědomé procesy.
Důležitou součástí relaxace je závěrečná reflexe, kterou pojímám jako možnost sdílení
fyzických zážitků či vizuálních obrazů – bez následné interpretace. Muzikoterapeutická
relaxace není určena k další „psychoterapii“. Ozdravný proces relaxace je dán právě i
vystoupením z verbálního - racionálního rámce. Klient se přes hluboký dech a změněný stav
vědomí dostává plně k sobě samému v daném okamžiku. Toto setkání vede ke klidu a
schopnosti odolávat každodennímu stresu.