Fuga představuje po stránce hudebně-tektonické nejsložitější hudební formu, přičemž
její struktura je navíc přísně racionální. Improvizovat v takovéto formě znamená mít neustále
pod kontrolou průběh všech zúčastněných hlasů, nehledě k tomu, že jen správně vypracovat
fugu v písemné podobě je sám o sobě náročný úkol, k jehož dokonalému zvládnutí je potřeba
mít dobrou teoretickou i praktickou průpravu. Nicméně i v současnosti patří improvizace
v složitějších hudebních formách k dovednostem, které se při studiu varhanní hry vyučují 8 .
Ovšem improvizace není jen doménou varhaníků a patří k praktickým dovednostem
mnoha jiných hudebníků napříč všemi hudebními žánry. Úroveň či stupeň improvizace se
různí a vychází mimo jiné i z čistě praktických potřeb. Pokud se nejedná o improvizaci celých
skladeb, přichází v úvahu tvorba různých předeher, meziher, sólových částí (vyhrávek)
a především doprovodu písní, kdy tento doprovodný part není zaznamenán notovým
záznamem a bývá standardně realizován ze zápisu akordových značek. Tato forma
improvizace patří mezi nejobvyklejší, především zásluhou masového rozšíření kytary. Je
přístupná jak začínajícím hudebníkům a pokročilým amatérům, tak i profesionálním hráčům.
Specifická je v tomto ohledu jazzová improvizace, jež klade na hráče nároky nejen v oblasti
jejich hudební invence, ale i v oblasti harmonicko-melodického myšlení, což může někdy
vyústit až do extrémní situace, kdy hudebník při hře více myslí na harmonickou 9 strukturu
improvizace a podstupuje tím riziko újmy emocionálního provedení celé skladby.
Pokud se týče pohotové realizace předeher a dalších částí hudby, je možné pomocí
odborné přípravy ozřejmit některé zákonitosti výstavby hudební skladby, jejichž pochopením
lze snáze proniknout do tajů improvizace. Vedle harmonie, reprezentované nejčastěji právě
akordovými značkami se jedná o tektonické struktury a hudební formy.
Závěr
Jak vyplývá z předchozích úvah, problematika improvizace představuje zajímavé
téma. V procesu improvizace se ovšem neuplatňuje jen intuice, inspirace, invence a myšlení,
ale je to ještě paměť. Jde o to, že do tohoto procesu se promítají předchozí zkušenosti – buď
právě čerstvě získávané, anebo již nasbírané dříve. Představují stavební kameny improvizace
a mohou se vybavovat velice rychle, spontánně. Především se zde jedná o model motorické
paměti, kdy se zcela automaticky vybavují některé zažité prstokladové postupy, spojené se
zafixovanými svalovými pohyby (Köhler, 1984, s. 251; Franěk, 2009, s. 92). Než se však
mnohé z pohybů zafixují a zautomatizují, trvá to různě dlouhou dobu, v případě hry na
hudební nástroj vyplněnou efektivním cvičením a opakováním. Při těchto kognitivních
procesech dochází k vytváření nových neuronových spojení v příslušných částech mozku
(Franěk, 2009, s. 125, 126).
Pokud jde o paměť, je zajímavé povšimnout si ještě skutečnosti, o které píše Franěk
(2009, s. 92). Všechny zautomatizované činnosti se ukládají do procedurální paměti a mohou
být prováděny nezávisle na dalších činnostech, při čemž zůstávají v paměti uloženy i řadu let.
Pokud hudebník při improvizaci navíc přemýšlí o možnostech jejího dalšího hudebního
rozvedení, zapojuje také deklarativní paměť. Ta zprostředkovává vybavování teoretických
znalostí, jimiž mohou být např. poučky o spojování akordů, vedení hlasů, stavbě melodie atd.
Tyto skutečnosti snad mohou vést k lepšímu pochopení Bachovy geniální schopnosti
improvizace – neboť i taková složitá fuga se jistě snadněji improvizuje, když se do tohoto
procesu vloží procedurální paměť – a mohou snad přispět k lepšímu pochopení improvizace
jako osobitého fenoménu.
8
9
Viz např. studijní plány HAMU v Praze. [online].
Dostupné z WWW: .
harmonická, tj. týkající se akordů. Harmonie - nauka o stavbě a vzájemném spojování akordů.