Muzikoterapie 7 - Page 47

Fuga představuje po stránce hudebně-tektonické nejsložitější hudební formu, přičemž její struktura je navíc přísně racionální. Improvizovat v takovéto formě znamená mít neustále pod kontrolou průběh všech zúčastněných hlasů, nehledě k tomu, že jen správně vypracovat fugu v písemné podobě je sám o sobě náročný úkol, k jehož dokonalému zvládnutí je potřeba mít dobrou teoretickou i praktickou průpravu. Nicméně i v současnosti patří improvizace v složitějších hudebních formách k dovednostem, které se při studiu varhanní hry vyučují 8 . Ovšem improvizace není jen doménou varhaníků a patří k praktickým dovednostem mnoha jiných hudebníků napříč všemi hudebními žánry. Úroveň či stupeň improvizace se různí a vychází mimo jiné i z čistě praktických potřeb. Pokud se nejedná o improvizaci celých skladeb, přichází v úvahu tvorba různých předeher, meziher, sólových částí (vyhrávek) a především doprovodu písní, kdy tento doprovodný part není zaznamenán notovým záznamem a bývá standardně realizován ze zápisu akordových značek. Tato forma improvizace patří mezi nejobvyklejší, především zásluhou masového rozšíření kytary. Je přístupná jak začínajícím hudebníkům a pokročilým amatérům, tak i profesionálním hráčům. Specifická je v tomto ohledu jazzová improvizace, jež klade na hráče nároky nejen v oblasti jejich hudební invence, ale i v oblasti harmonicko-melodického myšlení, což může někdy vyústit až do extrémní situace, kdy hudebník při hře více myslí na harmonickou 9 strukturu improvizace a podstupuje tím riziko újmy emocionálního provedení celé skladby. Pokud se týče pohotové realizace předeher a dalších částí hudby, je možné pomocí odborné přípravy ozřejmit některé zákonitosti výstavby hudební skladby, jejichž pochopením lze snáze proniknout do tajů improvizace. Vedle harmonie, reprezentované nejčastěji právě akordovými značkami se jedná o tektonické struktury a hudební formy. Závěr Jak vyplývá z předchozích úvah, problematika improvizace představuje zajímavé téma. V procesu improvizace se ovšem neuplatňuje jen intuice, inspirace, invence a myšlení, ale je to ještě paměť. Jde o to, že do tohoto procesu se promítají předchozí zkušenosti – buď právě čerstvě získávané, anebo již nasbírané dříve. Představují stavební kameny improvizace a mohou se vybavovat velice rychle, spontánně. Především se zde jedná o model motorické paměti, kdy se zcela automaticky vybavují některé zažité prstokladové postupy, spojené se zafixovanými svalovými pohyby (Köhler, 1984, s. 251; Franěk, 2009, s. 92). Než se však mnohé z pohybů zafixují a zautomatizují, trvá to různě dlouhou dobu, v případě hry na hudební nástroj vyplněnou efektivním cvičením a opakováním. Při těchto kognitivních procesech dochází k vytváření nových neuronových spojení v příslušných částech mozku (Franěk, 2009, s. 125, 126). Pokud jde o paměť, je zajímavé povšimnout si ještě skutečnosti, o které píše Franěk (2009, s. 92). Všechny zautomatizované činnosti se ukládají do procedurální paměti a mohou být prováděny nezávisle na dalších činnostech, při čemž zůstávají v paměti uloženy i řadu let. Pokud hudebník při improvizaci navíc přemýšlí o možnostech jejího dalšího hudebního rozvedení, zapojuje také deklarativní paměť. Ta zprostředkovává vybavování teoretických znalostí, jimiž mohou být např. poučky o spojování akordů, vedení hlasů, stavbě melodie atd. Tyto skutečnosti snad mohou vést k lepšímu pochopení Bachovy geniální schopnosti improvizace – neboť i taková složitá fuga se jistě snadněji improvizuje, když se do tohoto procesu vloží procedurální paměť – a mohou snad přispět k lepšímu pochopení improvizace jako osobitého fenoménu. 8 9 Viz např. studijní plány HAMU v Praze. [online]. Dostupné z WWW: . harmonická, tj. týkající se akordů. Harmonie - nauka o stavbě a vzájemném spojování akordů.