Muzikoterapie 7 - Page 46

hudební tektoniky 5 , který se zde však objevuje spíše bezděčně, spontánně (což ovšem není z hudebně-psychologického pohledu nezajímavé). Pokud se po celou dobu pohybuje průběh improvizace pouze v rámci atonality, bývá její analýza obtížnější a je proto záhodno přihlédnout k dalším hudebně- tektonickým prvkům, předně k rytmu, zda alespoň tam nedochází k nějaké strukturalizaci. ● improvizující osoba začíná samotnou improvizací (předpokládá se již relativní znalost nástroje a předchozí hudební zkušenost), jež přejde do experimentu. Proč? Nějaký hudební prvek v probíhající improvizaci zaujal improvizujícího natolik, že mu stálo za to se jím cíleně zabývat a dále jej zpracovávat, hledat možnosti, hudební zákonitosti (typické u skladatelů či hudebních vědců). 1.2 Strukturovaná improvizace Tam kde volná improvizace již začíná vykazovat zárodky určité strukturalizace, nastává její (pozvolný) přerod v improvizaci strukturovanou, a to především tehdy, dochází-li k této strukturalizaci vědomě 6 . A o to zde především jde. Jaké znaky má strukturovaná improvizace? Jaké prostředky využívá v praxi? Strukturovaná improvizace má mnoho stupňů, pro něž je charakteristická míra, jakou se v nich při sktrukturalizaci využívá vedle intuice i racionální myšlení. Podrobí-li se výsledky volné improvizace, v níž jsou patrné alespoň nějaké náznaky strukturalizace, podrobnějšímu rozboru, je možno zaznamenat určité archetypální zákonitosti, které se zde mohou v méně či více vědomé rovině objevit; např. princip kontrastu (kdy rychlé pasáže střídají pomalé, hluk střídá ticho, vysoké zvuky zase hluboké), princip korespondence, (kdy nějaký /proto/hudební motiv působí jako podnět na nějž je reagováno buď opakováním, variováním nebo dalšími možnostmi, příznačnými v podstatě pro jakýkoliv „rozhovor“) atd. Výsledky takových rozborů vedou k utřiďování a katalogizaci těchto opakujících se jevů, což znamená vytvoření určitého systému, teorie či nauky (jak tomu bylo např. i v případě afektové teorie 7 ). Pro improvizaci samotnou z toho vyplývá snaha o postižení všech faktorů, které mohou významně ovlivnit její průběh, používá-li se jí spíše racionálním, tj. rozumovým způsobem. Takovéto snahy povstávají z otázek zabývajících se tím, zda je improvizace čistě intuitivní záležitostí závislou na určitém talentu nebo zda je možno se jí naučit. Vždyť vedle lidových hudebníků se improvizací zabývali (a zabývají) i význační umělci a jejich improvizace vykazovaly (vykazují) známky vysoké strukturalizace. Pověstným improvizátorem byl např. J. S. Bach, o jehož improvizačním mistrovství se dodnes tradují legendy: „Bach hrál před pruským králem Friedrichem Velikým v Postupimi a improvizoval na téma, které mu určil sám hudby znalý král. Bach z jeho tématu bez jakékoliv přípravy okamžitě vystavěl – k úžasu krále i všech přítomných – šestihlasou fugu. Něco takového působilo opravdu jako zázrak lidského ducha a umění.“ (Kuna; Lockerová; Šmerda, 1993, s. 10). 5 6 7 Tektonika – nauka o stavbě skladeb. Může totiž nastat případ, kdy volná improvizace vykazuje vysoký stupeň vnitřní organizovanosti, přičemž tohoto výsledku nebylo docíleno racionálním způsobem, nýbrž – podobně jako v případě prvotní improvizace – maximálně intuitivně. Afektová teorie – barokní disciplína usilující o přesvědčivý a emocionální účinek hudby. S afektovou teorií seznámil čtenáře časopisu Muzikoterapie Karol Medňanský, č. 4/5 [online]. Dostupný z WWW: .