Muzikoterapie 7 - Page 45

velkých hudebních osobností nelze hovořit jen o vlivu vysokého školení, neboť zde hraje velkou roli i nadprůměrné nadání. 1.1 Volná improvizace Při volné improvizaci není spontánně probíhající hudební dění nějakým vnějším způsobem řízeno. Výsledek nemusí být esteticky nijak zajímavý, především jako celek, i když to se nevylučuje. Na druhou stranu – nepojímá-li se toto tvoření jen čistě hudebně – může dojít k velmi pozoruhodným a nečekaným momentům, které mohou být zajímavé z hudebně- psychologického hlediska. Na podobných základech vybudoval Janáček celé své hudebně teoretické dílo. Jak o tom sám velmi poeticky píše 3 , všímal si při nejrůznějších příležitostech všech zvuků, se kterými se lze v běžném živote setkat – přirozeně tedy i těch nehudebních. Naslouchal řeči, jak ji běžně kolem sebe slýchal, a z těchto poznatků vystavěl nápěvkovou teorii. Výsledek volné improvizace může mít tedy, paradoxně k hodnotě estetické, velkou hodnotu vypovídající, neboť ta je v daný okamžik pravdivá. A to je zásadní hodnota pro oblast muzikoterapie. Ale ani pro oblast čistě hudební, především v oblasti kompozice, nemusí být výsledek volné improvizace nezajímavý, jak ostatně dokazuje příklad Janáčkův. Zde však přichází na řadu určitá odnož volné improvizace, jíž je experimentování. Jestliže lze na volnou improvizaci pohlížet jako na činnost při níž se improvizující osoba hudebně realizuje, a to nehledě na předchozí hudební zkušenosti, pak experimentování představuje činnost, jejíž význam lze spatřovat v seznamování se s hudebním prostředkem (tj. nástrojem, hlasem), hudebním terénem (tj. soustavou tónů), příp. dalším faktorem (např. dozvuk prostoru, spoluhráč), který je k dispozici. Toto experimentování umožňuje získávat dílčí hudební zkušenosti a v rámci volné improvizace může probíhat v různých interakcích. Např.: ● improvizující osoba začíná experimentem, tj. seznamováním se s nástrojem, jejž nezná; pokud ji nástroj nezaujme, pravděpodobně jej po chvíli odloží, v opačném případě bude pokračovat dále, a to buď spíše informativním způsobem a nebo více kreativním, kde vzniká předpoklad k samotné improvizaci. Pokud k improvizaci dojde, pak její průběh může vykazovat vícero podob, které se budou lišit v závislosti na tom, má-li – a pokud ano, pak jaké – improvizující osoba předchozí hudební zkušenosti. Zde může improvizace probíhat buď zcela atonálně – tj. bez zakotvení na nějakém vnímatelném centrálním tónu (podobnou neurčitost mohou vykazovat i další složky hudby), aleatorně 4 – tj. výběrem určitých tónů (nebo jiných složek hudby), který bude v rámci volné improvizace vycházet z právě získané (a dále získávané) hudební zkušenosti, přičemž může být v průběhu improvizace dále obohacován, variován a rozvíjen ad lib., dle momentálních dispozic improvizujícího. Tento případ může vést k větší či menší organizovanosti hry, čímž dochází ke strukturalizaci improvizace. V rámci atonálního a aleatorního průběhu improvizace mohou nastat různé situace, např. vývoj směřuje od atonálního k aleatornímu způsobu hry a ukotvuje se v určité struktuře nebo je opět atonálně rozkládán a posléze aleatorně fixován v zárodku nové struktury. V tom je možno již zřetelně spatřovat základní princip 3 4 Viz JANÁČEK, Leoš: Hudebně teoretické dílo II - Studie, Úplná nauka o harmonii. Praha: Editio Supraphon, 1974. Alea (lat.) - vrhací kostka; aleatorně - strukturně volně, blízce improvizaci, nahodile, tzn. více či méně volné nakládání s danými prvky hudby.