Úvod
Improvizace je pozoruhodný fenomén společný jakémukoliv lidskému konání.
Představuje činnost prováděnou bez přípravy, spontánně. Slovo improvizace pochází
z latinského improvisus a jeho význam je nepředvídaný, netušený, narychlo připravený 2 .
Improvizací v hudbě se rozumí „hudební projev prováděný bez zvláštní přípravy a bez
použití not. Znamená spontánní vymyšlení hudby a její současné provádění. Improvizace je
běžným jevem např. ve folklóru a v jazzu, i když lze i zde připustit, že hudebník improvizuje na
dané téma, jež si nějak uchoval v paměti a znovu je v četných obměnách provádí...“
(Vysloužil, 1995, s. 126).
Improvizace představuje typ hudebního tvoření, bezprostředně reagujícího na
nejrůznější vnitřní i vnější podněty. Avšak dnešní podoba improvizace je zajisté v mnohem
odlišná než byl onen její prvotní typ. Tyto úvahy vycházejí z hypotéz zabývajících se vývojem
hudby a jejího významu v životě tehdejšího člověka. Jak uvádí Geist (1970, s. 51):
„Prahudba musela mít společenskou funkci, musela pomáhat pračlověkovi v boji o život;...“.
Na hudbu této doby – či spíše ještě protohudbu – bývá podle různých teorií nahlíženo
odlišně, avšak např. právě Geist se přiklání k názoru, že na jejím formování se podílelo vícero
faktorů. Tím podstatným byl magicko-kultický význam hudby.
Jak asi vznikaly první obřadní písně? Jak byly zaznamenávány a předávány dále?
Pokud byli tehdejší lidé více propojeni s přírodou i nadpřirozeným světem, pak i jejich
spontánní hudební projev, který lze považovat jako souznačný s improvizací, musel
pravděpodobně odpovídat tomuto vnitřnímu stavu. Funkční součástí života byl proto, že
reflektoval všechny důležité události, které lidé prožívali, pomáhal uvolňovat
a zprostředkovávat ty síly, které člověku dodávaly všechny vlastnosti potřebné k přežití, což
se dělo při různých obřadech, zasvěcování, uctívání atp. Funkční součástí života mohl také
zůstat jen do té doby, dokud lidé dokázali touto, víceméně intuitivní, cestou zaznamenávat
dění, které se jich bezprostředně týkalo, podobně jako je tomu u dětí, když do určitého věku
jednají intuitivně a spontánně, než je u nich tato schopnost zatlačena do pozadí nastupujícími
rozumovými schopnostmi a rozvojem myšlení. Toto je pro pochopení rozdílu ve formách
improvizace staršího a současného typu podstatná informace.
1.
Formy improvizace
Z předchozích řádků je zřejmé, že improvizace nepředstavuje pouze jeden určitý
způsob hudebního tvoření. Dnešní podoba improvizace vychází z různé potřeby a velkou roli
zde jistě hraje i ta skutečnost, že do této bezprostředně intuitivní činnosti zasahují vedle čistě
emocionálního prožívání i vlivy odborného hudebního školení, které celý proces více či méně
kontrolují, ovládají a strukturalizují.
V případě prvotní improvizace (např. šamana) by se jednalo vlastně o podvod,
tj. o odklon od původnosti a pravdivosti, neboť původní sdělení (z nadpřirozeného světa) by
bylo tímto kontrolním zásahem ať už záměrně či nezáměrně pozměněno (znevěrohodněno),
nebylo by již spontánní.
Tato skutečnost není jistě v současném pojetí improvizace takto hodnocena, avšak do
forem improvizace zasahuje významným způsobem. S formou blízkou prvotní improvizaci se
lze více setkat u hudebníků, kteří neprošli žádným hudebním školením, kdežto forma
podléhající kontrole bude naopak doménou hudebníků s vysokým stupněm odborné hudební
průpravy. V obou případech se zde promítají dva faktory, jimiž jsou – řečeno slovy Leoše
Janáčka – afekt a vůle v hudbě. První případ poukazuje na improvizaci volnou, druhý na
improvizaci strukturovanou. V hudební praxi se však obě formy často prolínají a v případě
2
Slovník cizích slov [online]. Dostupný z WWW: .