Muzikoterapie 7 - Page 44

Úvod Improvizace je pozoruhodný fenomén společný jakémukoliv lidskému konání. Představuje činnost prováděnou bez přípravy, spontánně. Slovo improvizace pochází z latinského improvisus a jeho význam je nepředvídaný, netušený, narychlo připravený 2 . Improvizací v hudbě se rozumí „hudební projev prováděný bez zvláštní přípravy a bez použití not. Znamená spontánní vymyšlení hudby a její současné provádění. Improvizace je běžným jevem např. ve folklóru a v jazzu, i když lze i zde připustit, že hudebník improvizuje na dané téma, jež si nějak uchoval v paměti a znovu je v četných obměnách provádí...“ (Vysloužil, 1995, s. 126). Improvizace představuje typ hudebního tvoření, bezprostředně reagujícího na nejrůznější vnitřní i vnější podněty. Avšak dnešní podoba improvizace je zajisté v mnohem odlišná než byl onen její prvotní typ. Tyto úvahy vycházejí z hypotéz zabývajících se vývojem hudby a jejího významu v životě tehdejšího člověka. Jak uvádí Geist (1970, s. 51): „Prahudba musela mít společenskou funkci, musela pomáhat pračlověkovi v boji o život;...“. Na hudbu této doby – či spíše ještě protohudbu – bývá podle různých teorií nahlíženo odlišně, avšak např. právě Geist se přiklání k názoru, že na jejím formování se podílelo vícero faktorů. Tím podstatným byl magicko-kultický význam hudby. Jak asi vznikaly první obřadní písně? Jak byly zaznamenávány a předávány dále? Pokud byli tehdejší lidé více propojeni s přírodou i nadpřirozeným světem, pak i jejich spontánní hudební projev, který lze považovat jako souznačný s improvizací, musel pravděpodobně odpovídat tomuto vnitřnímu stavu. Funkční součástí života byl proto, že reflektoval všechny důležité události, které lidé prožívali, pomáhal uvolňovat a zprostředkovávat ty síly, které člověku dodávaly všechny vlastnosti potřebné k přežití, což se dělo při různých obřadech, zasvěcování, uctívání atp. Funkční součástí života mohl také zůstat jen do té doby, dokud lidé dokázali touto, víceméně intuitivní, cestou zaznamenávat dění, které se jich bezprostředně týkalo, podobně jako je tomu u dětí, když do určitého věku jednají intuitivně a spontánně, než je u nich tato schopnost zatlačena do pozadí nastupujícími rozumovými schopnostmi a rozvojem myšlení. Toto je pro pochopení rozdílu ve formách improvizace staršího a současného typu podstatná informace. 1. Formy improvizace Z předchozích řádků je zřejmé, že improvizace nepředstavuje pouze jeden určitý způsob hudebního tvoření. Dnešní podoba improvizace vychází z různé potřeby a velkou roli zde jistě hraje i ta skutečnost, že do této bezprostředně intuitivní činnosti zasahují vedle čistě emocionálního prožívání i vlivy odborného hudebního školení, které celý proces více či méně kontrolují, ovládají a strukturalizují. V případě prvotní improvizace (např. šamana) by se jednalo vlastně o podvod, tj. o odklon od původnosti a pravdivosti, neboť původní sdělení (z nadpřirozeného světa) by bylo tímto kontrolním zásahem ať už záměrně či nezáměrně pozměněno (znevěrohodněno), nebylo by již spontánní. Tato skutečnost není jistě v současném pojetí improvizace takto hodnocena, avšak do forem improvizace zasahuje významným způsobem. S formou blízkou prvotní improvizaci se lze více setkat u hudebníků, kteří neprošli žádným hudebním školením, kdežto forma podléhající kontrole bude naopak doménou hudebníků s vysokým stupněm odborné hudební průpravy. V obou případech se zde promítají dva faktory, jimiž jsou – řečeno slovy Leoše Janáčka – afekt a vůle v hudbě. První případ poukazuje na improvizaci volnou, druhý na improvizaci strukturovanou. V hudební praxi se však obě formy často prolínají a v případě 2 Slovník cizích slov [online]. Dostupný z WWW: .