mnohdy těžko dosažitelná skutečnost a byl by lepší předpoklad efektivního včasného
zmírňování důsledků obtíží způsobených danou poruchou.
Závěr
Výzkumy prováděné lékaři internisty a psychiatry včetně klinických psychologů nás
ubezpečují v tom, že jakákoliv porucha či nemoc nemůže být považována za samostatný
fenomén, ale způsob interakce člověka s vnějším prostředím. Nelze tedy direktivně od sebe
oddělit psychické a fyzické zdraví od nemoci, vše je nezbytné vidět v bio-psycho-socio-
spirituálních souvislostech. V praxi to znamená umožnit dítěti s jakoukoliv poruchou co
nejdříve odhalit podstatu jeho obtíží a zahájit včasnou intervenci s cílem jeho obtíže
minimalizovat. Spolu s příslušnou pedagogicko-psychologickou a terapeutickou podporou
nastolit dle potřeby patřičnou medicínskou léčbu a sociální podporu, což by mohla zajistit
poradenská pracoviště komplexní podpory, v jejichž rámci by participovali na péči klientů
odborníci jednotlivých rezortů tzv. z jednoho místa. Klienti by nemuseli dojíždět za péčí na
různá místa regionů, zabezpečila by se intenzivnější spolupráce pracovníků dílčích
pomáhajících profesí na systémovém řešení zmírňování obtíží. Zde však narážíme na léty
ověřený zásadní problém poradenských služeb - neinstitucionalizované propojení činnosti
jednotlivých rezortů a jejich váznoucí koordinace.
Literatura:
Novosad, L. (2006). Základy speciálního poradenství: Struktura a formy poradenské pompoci
lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Praha:Portál.
Šturma, J. (1998). Specifické poruchy učení a psychoterapie. In: Sborník Psychoterapie VII.
Praha: Triton, s. 109-117.
Tischler, L. (2000) Attention deficit hyperactivity disorder. Referát na workshopu pořádaném
Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze, dne 4.3.2000.