Muzikoterapie 7 - Page 26

Měnili své přesvědčení jako například: chození do práce z kategorie „musím“ a „měl bych“ na něco, co doopravdy chci dělat a rozhodl jsem se to dělat. Zažít svobodu mít radost z volby, být výdělečně zaměstnán. Změny těchto postojů je postupně vedli k tomu, být tolerantnější, nesoudící a více oceňovat individualitu druhých. Proto, i když přišly později popisy Raunova stavu jako „hrozné“, „tragédie“ nebo „nevyléčitelné“, rodiče Rauna ho viděli jako zázrak, příležitost, neobyčejné stvoření hodné lásky. To, co pozorovali, byli lidé vytvářející si o něm různá přesvědčení. Oni mohli být nešťastní z něj, protože nesplňuje normy chování nebo přijatelnosti, je břemenem, příčina neštěstí druhých. Kaufmanovi toto odmítli a přišli s úplně jiným postojem. Další kapitoly zahrnují popis intenzivní práce s Raunem. Rodiče Rauna považovali za nejdůležitější přístup lidí, kteří pracovali s Raunem. Jednalo se o nesoudící, akceptující přístup a láskyplné nastavení. Nálada a pocity pracovníků neměly být mnoho ovlivnitelné tím, jak Raun bude reagovat. Byla tu stálá přítomnost lásky a respektu. A Raun to poznal, když se někdo zalekl jeho reakcí, nechal se jen krátce vykolejit a znejistit, odtáhl se od něho a uzavřel se zpátky do své ulity. Práce Kaufmanových by se dala shrnout do věty: S láskou, jemně, sedět s ním, imitovat ho, schvalovat jej a jeho aktivity, ať už jsou jakékoliv. „Rozhodli jsme se, že budeme naprosto spokojení s jeho „ismy“ (s jeho ritualistickými způsoby chování – točením, kolébáním se třepetáním prsty a podobně). Jako výsledek našich počátečních pozorování jsme zjistili, že možná používá své „ismy“ k tomu, aby mu množství podnětů, které jsou pro něj složité, zvláštní a matoucí, dávalo nějaký smysl. Možná znamenaly zdravou cestu vypořádání se s jeho světem a nikdy je nezamýšlel jako komentář směrem k nám nebo svému prostředí. Třeba to byly všechno jen adaptivní procesy, které si jeho systém vytvořil ve snaze zpracovat nepředvídatelný svět.“ (Kaufman, 1995, str. 68). Poté přišly na řadu vývoje metodik, které měly rozvíjet Rauna ve všech oblastech. Po každém měsíci je v knize uveden záznam z pozorování Rauna, změny či rigidity v jeho chování a prožívání. Postupné zavádění nových postupů, pomůcek, her, míst i dobrovolníků. Každou hračku či hru použili jako prostředek podpory interakce a komunikace. „Zavedli jsme velice propracovanou strukturu imitace. Když Raun hodiny a hodiny točil talířky, Samahria a já a kdokoli jiný v domě jsme shromáždili všechny talíře a misky a točili jsme vedle něj. Někdy nás točilo až sedm spolu s ním, měníce tak jeho „ismy“ na akceptovatelnou, radostnou, až společenskou událost. Byl to náš