Jak já to vidím, Vánoce jsou prostě svátky hlavně pro děti! Pro jejich rozzářené oči, radostné
očekávání, víru ve vánoční tajemství a dobro.
Moje vánoční vzpomínky z dětství spočívají právě v tom jeho tajemství, v tom krásném těšení
se na příchod Štědrého dne a Štědrého večera. Třpyt a vůně ozdobeného stromečku, vůně
prskavek. A což takový pečení vánočního cukroví s mamkou. To bylo něco! Míchala jsem, co
bylo potřeba, mačkala těsto do formiček, vykrajovala z lineckého těsta hvězdičky a jiné tvary,
uždibovala z hroudy dobrého těsta, obalovala ještě teplé vanilkové rohlíčky… a po určité
době, když se upečené cukroví uleželo, přišlo na řadu ještě jeho plnění a zdobení. Při pečení
jsme si společně zazpívaly, povídaly.
Na Štědrý den dopoledne jsme, my děti, strojily stromeček. Pro sladkosti a ozdobičky jsem na
stromku vždy hledala to pravé místo, tu správnou větvičku. To mě dost bavilo. Svíčky i
prskavky měly rovněž svoje určené místo. Dnes bych řekla, že jsem byla „vizuál a
detailistka“.
Můj velký dětský vánoční sen byl docela obyčejný. Tedy, viděno dnešní optikou. Přála jsem
si hnědýho, plyšovýho medvěda. Tak akorát velkýho, aby se vešel vedle mě, na spaní.
Jednoduše, medvědího kámoše, o panenky jsem totiž moc nestála. Čekala jsem na něho a on
stále nepřicházel. Dnes vím, že tenkrát byly plyšové hračky spíš nedostatkovým zbožím. Pod
stromkem na mě čekala velká mrkací panna, na kterou jsem měla šít oblečky… Dobře si
vybavuju, že když jsem tehdy medvěda nenašla, byla jsem smutná, to ano, ale jen chvíli;
dokázala jsem to oželet a těšit se z jiných dárků. Vždycky jsem totiž našla něco krásnýho
z papírnictví: pastelky, vodovky, omalovánky, různé sešity nebo velký blok, ach, to byly
voňavé dárky, ty mně vždycky udělaly radost. Až mnohem později jsem dostala medvídka
dárkem od své dcery.
V posledních letech jsou pro mne Vánoce příležitostí třeba k poklidnému sledování pohádek,
nasávání vánočních vůní z upečeného vzorku cukroví, z horké medoviny nebo svařeného
červeného vína, které tak pěkně zahřeje promrzlé ruce na vánočně zkrášleném náměstí. Ráda
si vzpomenu, jaké to onehdy bylo, když… a vlastně přibylo i určité bilancování.
Každý touží ve svém životě po štěstí. Mnohdy ho nahrazují různé věci z vnějšku, ale víme
dobře, že je to jen krátkodobá náhražka. Dlouhodobě nás neuspokojí ani neosvobodí od našich
starostí či problémů. Honíme se za něčím, co nás určitě udělá šťastnými, hromadíme často
zbytečné věci kolem sebe. (1a) Jde však o to, umět sytit své srdce krásnem, aby netrpělo
podvýživou. Já si teď třeba sním o klávesách. Je to sice další hmotná věc, ale skrze jakoukoli
dovednost člověka na nich, se dovedou „klávesy“ odměnit a srdce nakrmit krásnými pocity i
city.
Umění života spočívá také v tom, že jsme postupem času stále zralejší a dospělejší, a přitom
si dokážeme uchovat vnitřní postoj dítěte. Je dobré dostat se do kontaktu s vnitřním dítětem,
které je zdrojem inspirace a vitality (nikoli být infantilní). A toto vnitřní dítě má cit pro
jedinečnost. Pokud si člověk uchová dětskou duši, je to známka jeho zralosti. Zůstává pak
vnitřně živý a otevřený tajemství života v každém věku. (2)
V závěru svého vánočního zamyšlení si dovolím navázat na hezkou myšlenku, zajímavá slova
Miroslava Horníčka: