Muzikoterapie 7 - Page 19

Jak já to vidím, Vánoce jsou prostě svátky hlavně pro děti! Pro jejich rozzářené oči, radostné očekávání, víru ve vánoční tajemství a dobro. Moje vánoční vzpomínky z dětství spočívají právě v tom jeho tajemství, v tom krásném těšení se na příchod Štědrého dne a Štědrého večera. Třpyt a vůně ozdobeného stromečku, vůně prskavek. A což takový pečení vánočního cukroví s mamkou. To bylo něco! Míchala jsem, co bylo potřeba, mačkala těsto do formiček, vykrajovala z lineckého těsta hvězdičky a jiné tvary, uždibovala z hroudy dobrého těsta, obalovala ještě teplé vanilkové rohlíčky… a po určité době, když se upečené cukroví uleželo, přišlo na řadu ještě jeho plnění a zdobení. Při pečení jsme si společně zazpívaly, povídaly. Na Štědrý den dopoledne jsme, my děti, strojily stromeček. Pro sladkosti a ozdobičky jsem na stromku vždy hledala to pravé místo, tu správnou větvičku. To mě dost bavilo. Svíčky i prskavky měly rovněž svoje určené místo. Dnes bych řekla, že jsem byla „vizuál a detailistka“. Můj velký dětský vánoční sen byl docela obyčejný. Tedy, viděno dnešní optikou. Přála jsem si hnědýho, plyšovýho medvěda. Tak akorát velkýho, aby se vešel vedle mě, na spaní. Jednoduše, medvědího kámoše, o panenky jsem totiž moc nestála. Čekala jsem na něho a on stále nepřicházel. Dnes vím, že tenkrát byly plyšové hračky spíš nedostatkovým zbožím. Pod stromkem na mě čekala velká mrkací panna, na kterou jsem měla šít oblečky… Dobře si vybavuju, že když jsem tehdy medvěda nenašla, byla jsem smutná, to ano, ale jen chvíli; dokázala jsem to oželet a těšit se z jiných dárků. Vždycky jsem totiž našla něco krásnýho z papírnictví: pastelky, vodovky, omalovánky, různé sešity nebo velký blok, ach, to byly voňavé dárky, ty mně vždycky udělaly radost. Až mnohem později jsem dostala medvídka dárkem od své dcery. V posledních letech jsou pro mne Vánoce příležitostí třeba k poklidnému sledování pohádek, nasávání vánočních vůní z upečeného vzorku cukroví, z horké medoviny nebo svařeného červeného vína, které tak pěkně zahřeje promrzlé ruce na vánočně zkrášleném náměstí. Ráda si vzpomenu, jaké to onehdy bylo, když… a vlastně přibylo i určité bilancování. Každý touží ve svém životě po štěstí. Mnohdy ho nahrazují různé věci z vnějšku, ale víme dobře, že je to jen krátkodobá náhražka. Dlouhodobě nás neuspokojí ani neosvobodí od našich starostí či problémů. Honíme se za něčím, co nás určitě udělá šťastnými, hromadíme často zbytečné věci kolem sebe. (1a) Jde však o to, umět sytit své srdce krásnem, aby netrpělo podvýživou. Já si teď třeba sním o klávesách. Je to sice další hmotná věc, ale skrze jakoukoli dovednost člověka na nich, se dovedou „klávesy“ odměnit a srdce nakrmit krásnými pocity i city. Umění života spočívá také v tom, že jsme postupem času stále zralejší a dospělejší, a přitom si dokážeme uchovat vnitřní postoj dítěte. Je dobré dostat se do kontaktu s vnitřním dítětem, které je zdrojem inspirace a vitality (nikoli být infantilní). A toto vnitřní dítě má cit pro jedinečnost. Pokud si člověk uchová dětskou duši, je to známka jeho zralosti. Zůstává pak vnitřně živý a otevřený tajemství života v každém věku. (2) V závěru svého vánočního zamyšlení si dovolím navázat na hezkou myšlenku, zajímavá slova Miroslava Horníčka: