ontické skutečnosti mají, i když jedinečně prezentovaný a méně zjevný nebo přehlédnutý
ontologický význam i v bdění.
Snové příklady.
Matka dvou dětí má sen o tom, že je uvězněná v rychle hořícím domě. Musí se pokusit děti
zachránit. Je to imperativní, těžko zvládnutelný požadavek. Musí se rozhodnout, které dítě se
pokusí zachránit jako první, neboť to bude mít mnohem větší šanci na přežití, než to druhé. Je
to děsivá volba, protože situaci prožívá jako volbu mezi dvěma zly. Jiná matka je uvězněna
v podzemí s rychle stoupající vodou. Musí se rozhodnout, které z dětí vynese jako první
a druhé ponechá na místě v naději, že ještě bude mít šanci se pro ně vrátit. Ukazuje se také, že
„Sofiina situace“ je možnou situací všech matek, které mají více dětí. Takové chvíle, kdy se
musí rozhodnout mezi více zly, znají matky důvěrně.
Třetí sen. Maminka se rozvádí a má možnost si sebou z rozvedeného manželství vzít jen
jedno ze dvou dětí. Obě dvě s ní chtějí jít, jen jedno však je soudem přičteno matce do
výchovy. Druhé musí zůstat s otcem. Matka se má pro jedno rozhodnout s tím, že s druhým se
pravděpodobně již nikdy nesetká. Je to volba osudová. Tragičnost „Sofiiny volby“ patří
k mateřství.
V jiném snu stoupá žena se svým manželem na příkrý horský svah, který je stále strmější
a vrchol se nachází v nedohlednu. Uvědomuje si, že pokud se okamžitě neobrátí, nutně
zahynou. Manžel však nedbá. Jde k němu blíž, ale již překročili kritický bod a její obava se
naplnila. Po svahu ujíždějí stále větší rychlostí. Popadá ji panika. V tom okamžiku
uvědomuje, že může poslední chvíle života strávit v objetí se svým mužem a být už jen
a zcela s ním. Přestává myslet na všechno a má dojem, že i manžel jejich situaci pochopil.
Otevírá se jí možnost se již o nic nestarat, nic nezařizovat, ani se zatěžovat plány a starostmi
o příští. Využívá ji, a to ji naplňuje hlubokým mírem, který volba přináší. Naplno jí prostupuje
poznání, že nejde o to, jak dlouho člověk žije, ale jak svůj život žije. A tak se přimyká ke
svému choti a je mu cele odevzdána. Tím se situace proměňuje a nabývá smysl. V další
sekvenci pádu se ukazuje, že jízda může skončit pozvolným sjetím po svahu, protože strmá
stěna přechází do pozvolnějšího tvaru. Zůstává jiskřička naděje, že jízda nemusí nutně skončit
smrtelnou havárií. I tato naděje přináší pocit úlevy. Ke svému vlastnímu překvapení nemá ze
smrti žádný strach. Říká: „Když se člověk rozhodne udělat to, co bytostně vnímá jako správné
a smysluplné a v této volbě zůstane věrně, nemá se již čeho bát“. Dotyčná nevyžadovala další
vyvádění snových skutečností do konkrétních situací jejího osobního života, protože: „To už
pochopím sama, na to nikoho nepotřebuji“. Rovněž se zde potvrzuje, že porozumění smyslu
snového života nespadá primárně do psychiatrie, ani psychopatologie, ba ani dokonce do
psychologie, ale do života každého z lidí.
Tomu nasvědčuje jiný sen, ve kterém mladá žena, která od malička trpěla a jen s krajními
obtížemi zvládala strach ze smrti. Psychiatrii i psychoterapii však její rodiče a později ona
sama odmítala. Toto je její snový příběh: „Nacházím se na malé planetě daleko od Země
a čekám spolu se zástupy lidí na smrt. Nějaký místní rozhlas nám oznamuje, že lidé nebudou
odcházet podle nějakého plánu, ale že do naší planetky asi za hodinu narazí jiné kosmické
těleso, které zabije všechny. „Cítím, jak se mne zmocňuje ten starý panický strach, ale ve
stejnou dobu také vnímám nějakého starého muže, jak se chvěje strachy a zoufale okolo sebe
hledá někoho, ke komu by se přimkl. V tutéž chvíli ke mně přichází nějaká starší žena a žádá
mne o pomoc sepsat poslední dopis pro svoji rodinu. Slibuji, že pokud to stihnu, tak jí ráda
pomohu. „Pokud už čas nezbude, tak pomoci moct nebudu“. Držím přitom pána za ruku,
hladím ji a uklidňuji ho, že tu není sám, že s ním čekám i já“. To uklidňuje jeho i mne.
Uvědomuji si, že nám zbývá jen posledních pět minut do konce. Posledních pět minut musím
mít pro sebe, jinak by moje pomoc druhým nedávala smysl. Takhle to cítím. Ta paní zde navíc
není, takže se s ní nemohu ani rozloučit, ani jí říci že na ní již nemám čas. Ponořuji se do