Muzikoterapie 7 - Page 11

vytržení, na jehož pozadí je strach, který vypovídá, byť o nejasném, avšak přesto patrném vědomí nebezpečí. Nepřipouští si možné následky a některá životní rizika podceňuje. Snící tento výklad a jeho metodu přijímá. Později se však ukazuje, že rozhodla analogizující výkladová tradice a nikoli setrvání ve snu a věrné snové pocity. Uvedený snový výklad má ontický charakter a ve snu je patrné analyzandovo ladění i rysy jeho pobytu. Právě popsaný sen jsme podrobili novému společnému zkoumání a ukázalo se, že fenomenologická analogie snu s bděním je sice možná, ale význam samotného snu se v ní rozpustil a sen sám byl posléze jako vysátá schránka ústřice odložen. Když jsme ale zůstali pouze ve snu a nikam jsme z něj neuhýbali, tak muž překvapeně zjistil, že jeho divoká jízda je pro něj sice riskantní a závratná, ale především ji prožívá jako očistu. Musí ujet všem a všemu tak, aby zůstal úplně sám a divokou jízdou se zbavil veškerých „nánosů světa“, který na něm ulpěl a kterými se dusil. Muž snovou situaci prožíval jako krajně nebezpečnou, ale když se mu dařilo se „špíny světa“ zbavit, dostavil se bujarý, až extatický pocit osvobození se od všech nánosů doby a nikoli orgiastické vytržení, jak byl jeho stav nazván v předchozím výkladu. Díky tomu, že jsme se výhradně pohybovali ve snovém světě a jeho výklady v něm také vedli, celý význam snu se změnil. Snové divoké jízdy z pohledu bdění dotyčný muž i jeho terapeut posuzovali z kontextů společně sdíleného bdělého světa, což zákonitě do výkladu vneslo z bdění převzatá témata i jejich tématizaci. Nový vstup do snové situace a setrvání v ní mu přinesly nový pohled na jeho celý, bdělý i snový život, zatímco předchozí výklad pro něho měl jen malý význam. Zároveň však se ve snu uskutečnilo něco bytostně důležitého, co v bdění udělat nemohl. Oprostil se od stereotypních dobových postojů a setrval pouze ve snové situaci, což mu umožnilo vnímat pouze snové skutečnosti a jejich významy. Vědomí smyslu snové události mu stále přináší vnitřní jistoty, které jsou pro něho v kontextu bdělých možností důležitými existenciálními hodnotovými vodítky. Říká: „Společný bdělý život požaduje kompromisy, ústupky a někdy vede rezignaci. Musel jsem se smířit s tím, že to plyne z povahy a zákonitosti společného bdělého života, ale zároveň mne to neodradilo rezignovat na ideální skutečnost a hodnoty pravých a původních významů toho, co dělám, jak žiju a oč se snažím. I kdyby se mi vedlo žít v pravdě jen nepatrně, kdyby to snad ani vůbec nešlo, snový život mi ukazuje, v čem smysl lidského života včetně mého spočívá. A také jsem spokojený, že se mi to daří aspoň ve spánku“. Což je pro bytí pobytu jistě důležité. V našem pojetí klademe metodologický důraz na to, že sen není pouhé chimérické zdání, ale fenomén svého druhu (sui generis) nepřevoditelný na cokoli jiného. Sny a snění ukazují, že máme svůj vlastní snový život, který plně žijeme ve snovém světě v bezprostředních vztazích ke snovým skutečnostem. Ve snovém životě jsou věci tím, co samy ze sebe jsou. Ve svých snech jsme v podmínkách snového světa a našich možnostech v něm autentičtí. Snový pobyt je umožněn naší snovou otevřeností k Bytí ve spánkovém životním modu. Nevstupuje k nám s ostatními společně sdílený svět bdění, ale privátně se nám zjevují skutečnosti ve svých bezprostředních významech. Nemohu tvrdit, že všechny snové události jsou této povahy, ale od té doby, když jsme přistoupili ke snům popsaným způsobem, sny a snový život nám otevřely zcela nové prožitkové porozumění Bytí, „The Sein“ i pobytu. Jeden muž snil o tom, že když se díval na vosu, jak bezhlavě útočí na obyčejnou žlutou žárovku večer před jejich vchodem do domu, byl tou scénou fascinován. Pak začal pociťovat, že se ve vosu proměňuje on sám. Jediné co vnímal, bylo zářivě žluté světlo, které ho jako dokonalý magnet přitahovalo k sobě a on nemohl a ani nechtěl nic jiného, nežli se k onomu světlu bez meškání a s veškerou svou energií vrhat, vstoupit do něj, stát se jím samým. Náznak toho, že by mu snad někdo chtěl v cestě bránit nebo se do ní postavit ho uváděl do zuřivosti a okamžitě musel na překážku zaútočit. Když pak už byl na těle žárovky, necítil žádnou bolest ani cokoli jiného, jen do běla rozpálenou posedlost tím žlutým zářením. Pak už byl zraněný a popálený, takže nemohl létat, ale přesto stále cítil tu neskonalou sílu, kterou byl ke světlu puzen. Snem byl velice překvapen a vůbec si jej nedokázal vysvětlit. Pak ho ale napadla, jak říkal, úplně bláznivá myšlenka. Tento pocit, tohle puzení mu nepřipadlo vůbec cizí. „Jako bych jej znal,