změna neboť vše, co jsme se naučili a osvojili, se v tomtéž čase stává předsudkem. (srovnej
s empiristou J. Lockem). Porozumění i předporozumění nabývají tímto na dějinnosti, která,
je-li zohledněna, pomáhá nejen předsudky tematizovat, porozumět jim, ale také je kultivovat.
Pouhé boření předsudků, které jsou součástí zkušenosti jedince, vedou k destrukci časování
vlastních dějin a k dějinnému odcizení pobytu. Dějiny jsou svým způsobem historií
předsudků. Téma také patří do vývojového pohledu na člověka, na problematiku formování
zkušeností; jejich osvojování, používání, testování a hodnocení. Toto nás souběžně přivádí ke
kulturně sociálnímu vývoji jazyka a řeči 7 , jimiž se porozumění uskutečňuje; propracovává,
uchovává, předává a dále rozvíjí a kultivuje 8 .
Ale vraťme se k jádru našeho tématu! Nejen k psychopatologii, ale i ke snovému výkladu
přistoupili fenomenologicky Binswanger i Boss. Boss se domnívá, že sny jsou jevy
autochtonní, že je nelze redukovat na jiné duševní skutečnosti a jejich děje jsou
fenomenologicky srozumitelné. Ve své výkladové práci má za to, že vyvedením snových
skutečností do bdění se objeví jejich smysl a pravý význam. Obávám se, že je nutné být
pozorný k nebezpečí snové redukce tím, že by byl bdělý život nadřazován snovému. Když se
člověku zdá o psovi, tak pes zůstane psem a nemůže být prohlášen za babičku. To by byla
redukce. Toho si je Boss velmi dobře vědomen. Podle Bosse však psí oddanost ve snu
poukazuje k podobné oddanosti babičky ke snícímu v bdění. Smysl plyne ze snových a
bdělých kontextů, mezi nimiž Boss vede významové i emoční paralely a analogie. Vyhne se
tak problematickému vysvětlování souvislostí mezi sněním a bdělou realitou pomocí hypotéz
o symbolizaci pudů, pudových konfliktů a jejich derivátů, zapovězených osob nebo činností a
jednání. V tom je však skryt malý háček, neboť pak vlastně nejsou vykládány sny, ale jejich
hypotetické souvislosti s bděním. Pokud postupujeme fenomenologicky, tak se
dobereme neredukovaných souvislostí snění a bdění, kdy sny mají pomáhat porozumění
životu v bdění, ale nikoli samotným snovým událostem. Ty jsou totiž účelově vyselektovány a
aplikovány podle toho, jak korespondují s bděním. Podřizujeme tak snění bdělému životu,
kterému sny a snění de facto slouží jako užitečný, nicméně pouhý vmezeřený spotřební
duševní materiál a/nebo průběžný psychologický servis 9 .
Na základě daseinsanalytických zkušeností jsme zjistili, že pokud výklad vedeme nikoli ze
snu, ale po celou dobu setrváme ve snu samotném, tak se nám objeví snový život jakožto
samostatný, i když s bděním související modus pobytu. Pro ilustraci; Muž má sen, že jede
z prudkého kopce na saních a prožívá jak divokou radost, tak také strach, že se něco může
stát. Vykladač se řídí analogií snu s bděním. Má snícího k hledání významů divoké jízdy
v bdělém životě, a pak nabízí hypotézu, že tento způsob pohybu ve snu něco říká o vyladění
jeho dasein i v bdění. Divoká snová jízda z prudkého kopce poukazuje k zálibě pouštět se
v bdění do riskantních životních akcí, do kterých se ostatní nepouštějí, i ve snu je snící na
sjezdovce sám. Toto chování je emočně prožíváno ve snu i v bdění podobně. Je to pocit
7 V psychologii je užitečné jít k dílu Vygotského. Vygotskij L. S., Psychologie myšlení a řeči, Portál, 2017
8 Význam jazyka a řeči a jejich uplatnění v dějinách je patrný i v celém politicko-historickém kontextu
současných i nedávných událostí ve světě. Český fenomenologický myslitel Jan Patočka, dějinnost pobytu
analyzoval na společensko-kulturním pozadí a svoje filosofické úvahy proměnil v politické úsilí
o prosazování přirozených lidských práv a svobod jednotlivců i velkých lidských společenství; národů
a států. Jeho vizionářské snění o evropanství se uplatnilo ve formulování a uplatňování Charty 77 a mělo
zásadní vliv na politické dílo Václava Havla, na Sametovou revoluci v roce 1989 a na politické dění po ní
u nás i v Evropě.
9 Snění a bdění jsou jako chůze. Každá noha kráčí jinak. Noha vysunutá dopředu je chodci viditelná a právě té
udílíme naše pokyny; směr, délku kroku i ráz chůze. Druhá zůstává mimo naše zorné pole. Ta přední
vykračuje a tím vytyčuje směr a započíná posun člověka dopředu, druhá nese váhu těla, zajišťuje stabilitu
chůze a udílí odrazovou sílu celému pohybu. Vzájemně sladěné protipohyby nohou tvoří krok a tak
i přirozený pohyb chůze. Podobné je to v poměru mezi bděním a sněním.