A nyní už k vlastnímu průběhu obsahu té skladby . Začíná jemným melodickým obloukem na sloveso v imperativu Veni ( přijď ) a pokračuje rozměrnějším obloukem na slova Sancte Spiritus , tedy nejprve pokorně znějící sloveso přijď a pak již důraznější oslovení toho , koho zveme , aby přišel . Pokračuje druhá část svým slovesem reple ( naplň ) zhudebněná velmi pokorně , avšak na tento imperativ navazuje předmět tuórum córda fidélium ( tvých srdce věřících ); rozumějme tomuto úseku ( pro latinu typickému , v češtině však nezvyklému ) jako „ srdce tvých věřících “. Velmi účinné je vyvrcholení na slově corda ( srdce , v množném čísle ). Doplňme , že fidélis může v latině znamenat věrný i věřící .
Následuje vyvrcholení celé skladby Et tui amó-ris …( a tvé lásky …). Je to vyjádření , že důvod naší žádosti Duchu Svatému o příchod je , aby v nás zažehl oheň své lásky . A slovo láska je vyzpíváno s velkou energií ( lze říci i s mocným nadšením ), ať už jde o intenzitu prosby , nebo opěvování toho , po čem od Ducha Svatého toužíme , nebo radosti z komunikace s ním .
Starokřesťanští a středověcí znalci hudby a latiny říkali accentus est anima vocis , čili přízvuk je duší hlasu . Nejobsáhlejší melodické vyjádření je právě na přízvučnou slabiku slova amóris ( lásky ) a všimněme si , že nejen vrchol obou jeho oblouků je výš než ostatní tóny celé skladby ( a tedy i výš , než vrcholy výše zmíněné ), ale i závěrečný tón ( gis , na slabiku ris ), zatím co dosavadní závěry melodických úseků jsou na fis .
Zhudebnění slabiky mó nabízí další podněty , jako ono zpomalení vzestupné fáze druhého melodického oblouku ( e-gis-h-cis ), to však už nechme na čtenáři , ať si vybere podle svého zaměření a cítění , a pokračujme dále .
Zbývá už jen závěr , na slova in eis ignem accénde . Výraz toho , jak je mohutně zhudebněno slovo amóris je umocněn tím , jak jednoduché je zhudebnění slov in eis ignem ( v nich oheň ). Až teprve poslední slovo accénde ( zapal ) je ve svém závěru obsaženo mnohatónovým melismatem . Už nejsme schopni nic Duchu Svatému vykládat , cítíme , že naše slova nejsou schopna prosbu vystihnout a děje se to , k čemu jsem dole na str . 16 čísla 3 tohoto časopisu citoval Sv . Augustina : „ Když se člověk ve svém povznesení raduje , pak od slov , která stejně nelze vyslovit ani pochopit , přejde k jistému povznesenému hlasu beze slov , takže je tím hlasem nejen dáno najevo , že opravdu vyjadřuje radost , ale že je naplněn tak nesmírnou radostí , že slovy nelze vyjádřit , z čeho se raduje ".
46 II III II