často vůbec nekomentuje. Také při následném hledání správné cesty chyby dítěte nekomentuje ani
neopravuje. Přesto dítě po naplnění své aktuální potřeby určitého typu činnosti zvládá s pomůckou
správně nakládat a rozlišuje její základní kvality, a to díky zpětné vazbě již v materiálu samém
obsažené. Nezasahování učitele přináší sebeúctu a sebedůvěru, respektive tyto hodnoty, se kterými
se dítě již rodí, nejsou nevhodnými zásahy zvenčí likvidovány. Radost a uspokojení dítěte, které
právě úspěšně dokončilo svůj úkol, nelze nahradit odměnou ani pochvalou, natož vynutit hrozbou či
trestem.
Závěr
Pokud připravujeme a používáme funkční prostředí Montessori, měli bychom si být vědomi
toho, že když uspějeme, vpouští nás dítě skrze své neskrývané potřeby a tužby do svého vnitřního
světa. Proto bychom vůči dítěti právem měli chovat uctivě, v tomto prostředí jsme totiž hosty.
V období nejvyšší člověčí citlivosti na zásahy zvenčí a téměř nulové kritičnosti vůči okolí, to
znamená ve věku od nula do šesti let, v podstatě neexistuje šetrnější cesta vedení a ovlivňování
dítěte než skrze kvalitní, to jest podnětné, dostupné a dětským potřebám odpovídající prostředí. V
tomto vidím pedagogiku Montessori jako jedinečnou a nezastupitelnou. „Mít důvěru v dovednosti
/svého/ dítěte je nejpřímější cesta k úspěchu.“ 4 .
Použitá literatura:
Montessori Maria, Tajuplné dětství, SPS, Praha 1998.
Montessori Maria, Objevování dítěte, SPS, Praha 2001.
Rýdl Karel, Metoda Montessori pro naše dítě, FF Univerzity Pardubice, Pardubice 2007.
Harald Ludwig a kol., Vychováváme a vzděláváme s Marií Montessoriovou, Univerzita Pardubice, Pardubice
2008
4
4 Harald Ludwig a kol., Vychováváme a vzděláváme s M. M., Univerzita Pardubice, Pardubice 2008, s. 35.