Takové zaujetí chceme ukázat na jedné skladbě v tomto příspěvku, avšak než k tomu dojdeme, musíme ještě doplnit definici gregoriánského chorálu vysvětlením, co se pod tento pojem nezahrnuje, i když to k zahrnutí svádí: doba a místo vzniku je rozhodující. Daný zpěv mohl vzniknout resp. konstituovat se jinde a/nebo dříve (např. ve Španělsku před jeho dobytím muslimy) nebo později (např. populární „deangeliska“, Missa de Angelis) nebo jinde (např. ve zmíněném Španělsku nebo v liturgicky autonomním Miláně).
Nechme však „technické“ detaily na výklady při případných jiných příležitostech a udělejme zdánlivě nelogický krok. Spočívá v tom, že se zaměříme na dílko, které nepatří pod gregoriánský zpěv, přesto že vzniklo pro latinskou liturgii a dokonce i každý znalec by ho jistě rád pod gregoriánským zpěvem viděl. Důvod našeho rozhodnutí je v tom, že je často vhodné dostávat se ke kráse a obsahu uměleckého díla postupně – dílo je tak krásné, inspirující a obsažné, že v jeho přímém pozorování nám některé jeho rysy zatemní jiné – je jich prostě moc. Gregoriánský chorál nese vrchol toho „dobrodiní“ jednohlasé hudby ve volném rytmu, a – aby nám z toho dobrodiní uniklo co nejméně – poznávejme ho nejprve na skladbě, která se vyvíjela snad až někdy do 12. století, ne-li ještě déle, tedy nejméně 4 další století po epoše karolinské renesance. Jde o communio, čili o zpěv k mešní fázi, během které přijímají věřící. Je určeno pro slavnost sv. Josefa (19. března). Na rozdíl od mnoha jiných světců, zejména římských mučedníků, nebyl ve středověku slaven sv. Josef systematicky, záleželo na
FOTO HK
II III II 99