ANDĚL A SVATÝ JOSEF
Evžen Kindler
V článku Dobrodiní svobodné autonomní melodie, který vyšel na stránkách 14-17 listopadového čísla našeho časopisu, jsme informovali o užitečných vlastnostech jednohlasého zpěvu ve volném rytmu. V článku jsme naznačili několik konkrétních aplikací vysvětlených principů, avšak jen na krátkých úryvcích. Dobrodiní svobodné autonomní melodie je však tak hluboké a rozsáhlé, že ony úryvky jsou opravdu jen letmé ilustrace toho, co skrývají ve svém duchovním i kulturním bohatství některé geografické a historické hudební typy (tradičně latinské a blízkovýchodní křesťanské duchovní zpěvy), a tak stojí za to ukázat ono bohatství na jednotlivých konkrétních dílech.
Pokud je pro účely tohoto příspěvku vybrán latinský zpěv, tak je to v první řadě proto, že našich čtenářům je latinská kulturní tradice mnohem bližší než např. tradice arménská, řecko-byzantská, církevněslovanská, etiopská či syrská (do jejich významu pro dnešek je lépe pronikat až tehdy, je-li dostatečně zažit význam té „západní“, latinské větve – pak se mimo jiné projeví i nápadná a pro naše generace překvapující hudební podobnost mezi zpěvy vzniklými v té latinské větvi a mezi zpěvy „křesťanského Orientu“, podobnost, do které lze pronikat, až když jsme dostatečně obeznámeni alespoň s jednou její stranou (konkrétně s tou stranou vytvořenou v „latinské“ Evropě). Věnujme tuto stať jednomu zpěvu, který kdekdo zařadí (pokud je vůbec schopen zařadit) do gregoriánského chorálu. Takové zařazení je však chybné, totiž povrchní, protože vychází z chybného (totiž také povrchního) pojetí toho, co je to gregoriánský chorál. Ten se totiž povrchně chápe jako jednohlasý zpěv ve volném rytmu praktikovaný v římskokatolické liturgii, tedy v latině (i když ho někteří „liturgové“ vztahují i na české či jiné překlady či převyprávění původních textů – což je horší než povrchnost, je to barbarství). Nutnou podmínkou, aby byl nějaký zpěv (chorál) pojat jako gregoriánský, je fáze jeho vzniku – totiž tzv. karolinská renesance, čili doba časově obalující vládu Karla Velikého (zemřel roku 814) a oblast jeho „vzniku“, totiž jeho postupného, pro nás obvykle skrytého vývoje do stavu, v němž jsme schopni ho zazpívat a porozumět mu tak, že nezpíváme „z pouhé poslušnosti“ k zápisu a k liturgickému řádu, ale se zaujetím.
98 II III II