postupnosti je zachován, ale již lze obtížně zobecňovat doby cvičení apod. Autogenní meditace každého z nás je natolik osobitá jako každý máme svůj rukopis.
Cílem nácviku není dovést cvičící k jednotnému krasopisu, ale skrze naučení „psát“ umožnit každému projevení vlastním stylem. To demonstruje kaligrafie Shu- Ha – Ri (v překladu chránit- narušovat - jít svou cestou.) Smyslem je nutnost dodržení postupu „učitele“ v začátcích (ZS AT), narušování struktury pomocí individuálních autosugescí (PS AT) a jít svou cestou, projevit vlastní styl (VS AT).
Jako u každé terapie najdeme důležitost vztahu a fenomény přenosu a odporu, které je třeba pro lepší pochopení analyzovat, tak je tomu i u AT. Přenos projevující se v nadšení pro metodu či terapeuta/trenéra se projeví jako tendence k adoraci, potřeba zažít relaxaci v ordinaci, nahrát si terapeutův hlas místo vlastního nácviku. Odpor se pak většinou více váže na zástupné prvky (zatím jsme si nekoupil podložku, nebyl čas doma cvičit, nenechaly mne cvičit…), metodu (pro mne pravidelnost není, je to moc autoritativní…) než osobu (k někomu tak mladému bych se učit nešla). Odpor k AT, někdy v zahraniční literatuře označovaný jako RAT faktor (resistance to autogenic training) se neprojeví jen „např. úklidem v době, kdy mám nacvičovat“, ale i pozitivním přenosem k terapeutovi („nejlíp se mi relaxuje u Vás“, „váš hlas mne uklidňuje“, „nemohl/a bych si Vás nahrát?“). Zde je třeba si uvědomit, že preference heterosugestivní formy nácviku je vlastně odporem k autosugestivní formě, ponechání odpovědnosti za změnu na terapeutovi místo přeměnění vlastní realizace potřeby naučit se AT do praxe. Ne jen úmysl, ale i chování.
Pro zvědomění výhod AT uvedu ještě dvě, které většinou v učebnicích nenajdete, ale mohou Vás ovlivnit. AT můžete cvičit v posteli (často pro podporu spánku, tj. již bez probouzecího aktivizačního manévru) a při nácviku se většinou leží. Který jiný trénink Vám nabídne takové pohodlí?
Literatura:
Bird, J. (2015): I could do with some of that! The power of autogenics. Short-term therapy for long-term well-being. London: Legends Publishing.
Bird, J., Pinch, C. (2002): Autogenic therapy. Dublin: Gill & Macmillan.
Kermani, K. (1997): Autogenic Training. The effective Holistic Way to Better Health. London: The Guernsey Press.
Krieger, P. (2005): Ten-Jin-Chi – une approche calligraphique du Budo.
Prochazka, J. O., DiClemente, C. C. (1982): Transtheoretical therapy: Toward a more integrative model of chase. Psychotherapy: Theory, Research and Practice.19: 276–288.
Víchová, V.: Autogenní trénink a autogenní terapie. Praha- Portál, 2016.
96 II III II