Obdobně nácvik v rámci komunitních programů psychoterapeutických výcviků často naráží na nemožnost vybrat si program AT, na různou znalost AT ve skupině a tím i jinou délku na navození sugescí (pro někoho rychle, pro někoho pomalu, pro někoho beze smyslu, pro jiného již do hlubších stavů s imaginacemi). Pozitivem je důraz na sebezkušenost odborníků (zejména psychologů) s metodou AT. Naše vlastní zkušenost pak pomáhá při nácviku s klienty.
Postupně se nácvik z lékařů přesunul na psychology, psychoterapeuty a v budoucnu asi budeme mluvit o profesionálovi, který je v metodě vzdělán. Protože, jak se ukazuje v praxi např. fyzioterapeuté s psychoterapeutickým minimem, vzdělaní v metodě AT, ku prospěchu klientů kombinují fyzické uvolnění pomocí cvičení a psychické uvolnění pomocí AT. V kontrastu s jiným příkladem z praxe, kdy na oddělení běží CD s nahrávkou nebo čte stážista text z tisíckrát ofoceného papíru, se mi jeví poučený profesionál se zájmem jako lepší volba. Pokud bychom se striktně drželi Schultze, tak by AT neměli provádět ani kliničtí psychologové. Ale vývoj 90-ti let praxe metody delegoval z lékařů na psychology a možná v rámci vyšší dostupnosti nácviku deleguje i z psychologů na další profesionály. Bude záležet i na nás, klinických psycholozích, zda budeme v dostatečné míře a kvalitě klientům nabízet jako provedení nácvikem a ne jako informaci („měl byste se naučit nějakou relaxační metodu“).
94 II III II