Muzikoterapie 4,5 | Page 60

psychosociální normy. Sleduje podporu ontogenetického vývoje, podporu funkčního rodinného systému a sociálního včlenění.

2. Systémová muzikoterapie edukační se specifickým zaměřením – je rozšířením edukační muzikoterapie o oblast neuropsychických oslabení, o oblast péče speciálně pedagogické a  o oblast reedukace a terciální prevence při stabilizovaném stavu pacienta/klienta.

3. Systémová muzikoterapie psychoterapeutická - se zaměřuje především na léčbu – sekundární prevenci - duševních a  behaviorálních poruch, dále na rodinnou terapii, na psychosomatiku, a to především tam, kde somatické příznaky jsou suspektně důsledkem psychické dysbalance či poruchy. Zohledňuje se narativní perspektiva, kdy narativní transformace, či terapeutická změna, je předmětem analýzy, interpretace a záměrné terapeutické intervence.

4. Systémová muzikoterapie somatické větve - využívá především salutogenních mechanismů souvisejících zejména s pozitivními prožitky úlevy a s narativitou. Životní příběh, který pacient vypráví, zrcadlí vztah pacienta jako aktéra svého života ke kontingenci života, k  životním osudovým událostem, včetně limitujících událostí jeho tužeb a přání. Diference mezi předpokladem, jaký „by život měl být“ a  tím, „jaký je“, je právě tím momentem, který navozuje prožitky „ohrožení ztráty či ztráty kontroly nad životem“, kdy prožitky „ohrožení ztrátou či ztráty kontroly nad životem“ inhibují salutogenní mechanismy. Proto je terapeuticky žádoucí narušení (trhliny, přeskoky či oploštění) dramatického oblouku příběhu odbourávat, zcelovat. Práce se  zvukem a  hudbou narušení dramatického oblouku životního příběhu člověka transformuje k ucelenosti a optimalizuje jej (Srovnej: Šolcová 2007, Chrz 2007).

Salutogenní efekt se u psychosomatických potíží a nemocí rozlišuje ve dvou podobách. Rozlišuje se situace, kdy psychická problematika vyvolává nebo násobí somatické příznaky, a kdy naopak somatická onemocnění navozují negativní dopad na psychický stav. Tyto dvě úrovně psychosomatiky se liší od onemocnění somatických, (ne – psychosomatických), od terapie v situacích fragility organismu ve stáří a liší se i způsob vyvolání salutogenního efektu. Lze doplnit, že psychosomatiku je třeba vymezit proto, aby nebyl bezdůvodně klient/pacient traumatizován „mentální vinou za svůj zdravotní stav“, pokud by se psychické složce přikládal vyšší význam než odpovídá skutečnosti. Proto je nutné rozlišovat úrovně psychických poruch a onemocnění. Uvádíme níže rámcově kategorie rozlišení (Srovnej: Šolcová 2007):

60 II III II