zacílení, ale v rámci realizace primárních cílů se uskutečňuje spontánně i sekundární vliv muzikoterapie, jehož průběh by měl muzikoterapeut monitorovat. Lze říci, že zaměření se na jeden subsystém, resp. na vztah mezi nejčastěji dvěma subsystémy v konkrétních cílech muzikoterapie - znamená zamýšlený vliv muzikoterapie, představuje primární vliv muzikoterapie, sekundární vliv je vliv spontánně působící na další subsystémy. Protože můžeme předpokládat i nová využití zvuku a hudby v léčebných postupech i v edukaci či socializaci, relaxaci a aktivaci organismu a psychiky, například, nelze vyloučit, že v budoucnu bude možné vpravovat látky podkožně zvukem, je vřazena mezi jednotlivými kategoriemi muzikoterapie i kategorie zatím nevřazených postupů.
V případě personálních významů se jedná o „dramatický oblouk“. Ten stojí v bázi například nalézání souvislostí mezi úrovněmi vyprávění o svém životě a zvukovo-hudebních kreací vyjadřujících životní prožitky klienta/pacienta. Srovnání pak jednotlivých úrovní vede k pochopení niterného dění jedince na pozadí dramatického oblouku životního příběhu. (Srovnej Chrz V. 2007, Chrz V. a Čermák I. 2015, Chrz V., Dubovská E., Tavel P., Poláčková-Šolcová I. a Čermák, I. 2016).
V této podkapitole je třeba zmínit i diskrétní diferenci mezi hudební výchovou, hudebním uměním - kde se též odehrává kultivace člověka uměním a mezi muzikoterapií. Muzikoterapie, alespoň v četných momentech, zaměřuje směřování intencionality (v širším slova smyslu) klienta/pacienta na vyjádření toho, co jedinec prožívá či niterně prožil, bez filtru vnímání hudby jako umění - vnímání hudebního krásna. Tím se hudba v muzikoterapii stává velmi silně působícím faktorem, odlišujícím ji od hudební výchovy a kulturního působení hudby.
58 II III II