Současná kapacita těchto zařízení se odhaduje někde okolo 45 000 lůžek, která dle současného stavu v České republice nestačí, o čemž svědčí především dlouhé čekací lhůty na umístění, které jsou kraj od kraje různé. Zařízení sociálních služeb pro seniory navíc posuzují žádosti o umístění dle různých kritérií, což znamená, že ne vždy platí pořekadlo, že ten kdo dřív přijde, dřív mele (Malíková, 2011). To všechno může vést k tomu, že se rodina uchýlí k umístění seniora do zařízení, které v registru poskytovatelů sociálních služeb nenajdeme. Tato zařízení nazýváme nelegálními poskytovateli sociálních služeb. Nejčastěji se jedná o živnostníky poskytující pobytové služby dle živnostenského zákona, kteří ve svých penzionech sdružují nesoběstačné seniory, o které zde pečuje často nekvalifikovaný personál, který provádí pečovatelské a zdravotnické úkony bez potřebné kvalifikace na základě smlouvy mezi ním a seniorem (Kancelář ombudsmana, 2012). V zákoně má toto uspořádání název Asistent sociální péče. Tato služba ovšem měla původně zcela jiný záměr, a to podpořit přirozené zdroje – sousedy, příbuzné, známé v péči o seniora v jeho přirozené komunitě. Na základě smlouvy mezi seniorem a asistentem sociální péče je totiž možné, aby si senior z příspěvku na péči hradil péči, která nebude zaštiťována žádnou organizací, ale člověkem, který mu je blízký a dokáže jeho potřeby naplnit lépe než instituce (Zákon č. 108/2006 Sb.).
Praktiky neregistrovaných poskytovatelů soc. služeb služeb
V současné době je v evidenci MPSV 72 neregistrovaných poskytovatelů sociálních služeb. Nejedná se tedy o ojedinělé případy několika málo protiprávně jednajících subjektů, ale o celorepublikovou systémovou díru, která v současné době ohrožuje stovky seniorů, kteří v těchto zařízeních žijí a mnohé další, kteří v nich teprve žít budou. Dlouhodobou evidencí a kontrolou poměrů v těchto zařízeních se zabývá kancelář ombudsmana pro lidská práva, která v této oblasti provádí více než záslužnou činnost. Dle kanceláře ombudsmana (2012) lze za nelegální zařízení sociálních služeb považovat ta,
FOTO HK
37 II III II