Pokročilejší technologie a láska k hudbě
V roce 1947 nám dal domů otcův mladší bratr první rádio – Telefunken. To už byl zázrak. Asi za 14 dní na to jsem zaslechl v rozhlase výzvu, že se hledají chlapci do dětského rozhlasového pěveckého sboru. Tak jsem se v deseti letech přihlásil do dětského rozhlasového sboru profesorů Karla Háby a Bohumila Kulínského. Do své skupiny si mne vybral Karel Hába. Zkoušeli jsme tenkrát ve škole na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Učili jsme se nejen dobře intonovat, ale i správně dýchat, artikulovat a zacházet šetrně se svým hlasem. Přitom jsme také dostávali lekce hudební teorie a historie. První vystoupeni v rozhlasové budově bylo v seriálu "Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“. Pamatuji se na přímý přenos, když jsme zpívali s rozhlasovým orchestrem 1. směs českých písní národních Otakara Jeremiáše. Do sboru jsem chodil až do čtrnácti let, kdy jsem začal mutovat. Ale s profesorem Hábou jsem se setkával ještě řadu let na koncertech, nejčastěji absolventů konzervatoře a AMU. Dobře si nás pamatoval a systematicky povzbuzoval v lásce k hudbě.
V 10 letech jsem se také začal učit hrát na klavír, vydržel jsem to právě do doby, kdy jsem ukončil svou činnost v rozhlasovém sboru. Začal jsem hrát nejjednodušší skladby Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta či Petra Iljiče Čajkovského. Se svou bývalou učitelkou Alenou Janouškovou jsem v kontaktu dodnes.
Téměř rodinnou hudební ságou se doma stala Anna Hostomská, která od roku 1952 vysílala každý týden večer hodinový koncert na přání nazvaný „Co máte nejraději“. To patřilo také k mému hudebnímu amatérskému vzdělávání. Protože jsem měl odjakživa velmi dobrou hudební paměť, začal jsem se zaměřovat na operní předehry. Obsahovaly hlavní motivy a témata celého díla a vyjadřovaly celé zaměření opusu. Třeba drama v pěti minutách je Verdiho předehra k Macbethovi. Doposud spolehlivě poznám po pár taktech poslechu víc než stovku operních předeher.
V této době se objevil nový technický zázrak dlouhohrající gramofonové desky (nyní tzv. LP). Na jednu stranu se vešlo téměř 30 minut hudby. Brzy na to se objevily tzv. stereo záznamy a pak i tzv. kvatro, které se ale příliš neujaly.
V roce 1962 jsem se seznámil s Elisabeth Leonskou, se kterou se přátelím dodnes. Vyrostla mezi nejvýznamnější klavíristy všech dob, často s ní hrál Svjatoslav Richtěr. Považují ji za nejlepší in-tepretku Franze Schuberta („Schubert a Leonská jsou synonymum!“). Ale nejen jeho, stejně výborně interpretuje Brahmse, Chopina, Debussyho, také Prokofjeva či Šostakoviče. Se Svja-toslavem Richtěrem také natočila jeho poslední CD, kde jsou Mozartovy nahrávky, které pro dva klavíry překomponoval Edvard Grieg.
V této době jsem si také pořídl svůj prvý magnetofon – dlouhodobý zázrak – Sonet Duo. Tak jsem si mohl společně s dlouhohrajími deskami budovat kvalitní fonotéku. K tomu se nakonec připojily tzv. CD, kam se vešlo celkem 80 min. hudby (mám jich doma kolem 1000 ks).
22 II III II