V rovnoměrném temperovaném ladění představuje durová tónina veselou náladu (19) a molová smutnou, to je jejich jediné citové působení. Ostatní možnosti využívání citové bohatosti hudby, vznikají potom v tomto ladění prosazováním kombinace konsonance a disonance.
2.4 Afektová teorie a její vliv na harmonický průběh skladby
Afektová teorie determinovala výrazným způsobem i harmonický průběh skladby, dokonce měla na ní rozhodující vliv. V tomto směru se prosazovalo hlavně učení o akustickém působení konsonancí a disonancí. Při stavbě akordů je důležitý interval tercie – první tercie v akordu by měla být velká tercie (20) – charakteristická pro durovou stupnici – takový akord se považoval za konsonantní – Trias harmonica perfecta (c - e - g; 4:5:6), opačné pořadí znamenalo mírně disonantní akord - Trias harmonica imperfecta ( a - c - e; 10:12:15) (21). Na základě tohoto pravidla se v baroku mnohé skladby komponované v molových tóninách - téměř výlučně církevní – končili durovým závěrečným akordem (22) (Dammann, 1984). Třeba však v této souvislosti uvést, že v období baroka neexistovala ještě funkční harmonie - reprezentovaná subdominantou, dominantou a tónikou, jako ji známe od 30. let 18. století z teoretických spisů Jean-Philippa Rameaua (1683 – 1764).
Možno uvést opět několik příkladů na afektové vyjádření akordů:
- sextakord a kvartsextakord byly akordy smutku (23),
- zmenšený septakord přinášel až zmatek, nebo mimořádnou tragédii (24).
Harmonie je v období baroka zrcadlem přírody, je makrokosmem. Její princip vychází ze zásad bassa continua. V německém baroku se jí dostává dokonce božské funkce, úzce propojené na teologii (25).
2.5 Afektová teorie a její vliv na hudební architekturu
Afektová teorie ovlivňovala i výstavbu skladeb, jejich architekturu – či modernější terminologií řečenou formu, která však nevystihuje podstatu jevu. Výstavba skladeb je ve značné míře ovlivněná rétorikou (26), která však úzce souvisí s afektovou teorií. Pro árie psané ve formě da Capo platila zásada, že celá árie vycházela z jednoho afektu a recitativ, který předcházel a vyjadřoval stejný afekt jako árie, případně jeho mírnou obměnu.
14 II III II