překvapením i nepochopením, než si uvědomíme, že je to vyjádření onoho příslovečného realismu starých Římanů v jejich jazyce). Ano, vyzpívání slova est dává konečný oduševnělý důraz na ono andělovo vysvětlení, jak úžasný je ten lidský zárodek v Mariině lůně: Josef dostává poznání, že Spasitelovo tělo v Mariině lůně teď právě jest, ale ono od nynějška jest, a to navždy.
Po vyzpívání toho „jest navždy“ se andělovo vysvětlení opět zastavuje na „nadýchnutí“, během něhož jako by ve své netělesné přirozenosti přehlédl celou věčnost bytí Kristova těla, a intonací svého sdělení jako by ještě doplnil, jakým podivuhodným způsobem k tomu „natum“, tj. k tomu početí došlo. Vysvětlení je samo tak obsažné a podivuhodné, že andělovi na ně nestačí slova, ale stačí úryvek zpěvu, co do délky srovnatelný s andělovým opěvováním samotného dítěte.
V intonaci andělovy melodie je už cosi jiného: de Spiritu Sancto sděluje anděl se stejnou kuráží jako quod enim in ea (co totiž v ní), avšak při myšlence vyjádřené závěrečným est jakoby poukazuje na nekonečnou dobrotu božského plánu, kamsi do nedohledna, kam ani on, anděl nemůže dohlédnout, do tajemna tohoto plánu, který vede v Osobě počatého Dítěte mimo všechny věky věků, po které už je (existuje) to Dítě jakožto Boží Osoba a se svou Božskou přirozeností a Boží všemohoucnosti a moudrosti v nebi, až je toho i pro anděla moc, ten končí resignací, tak realisticky vyzpívané
102 II III II