Muzikoterapie 4,5 | Page 101

nemám bát přijmout?“, no přece „Marii“, avšak anděl už je zcela přemožen radostí i úžasem, to vše zaplňuje i sdělení Josefovi, anděl – bytost existující mimo čas – ví už to, že „případ Marie“ je nejen „bez problémů“, ale daleko víc, že ta, o které mluví, překypuje svatostí, láskou a dary od Boha a hlavně Bohočlověkem ve svém lůně, a že kvůli tomu se vlastně i on dostává k  Josefovi. Latinští filologové říkali Accentus anima vocis, tj. „přízvuk je duší hlasu“, a v  akusativu Mariam je tato duše hlasu (na prostřední slabice) oživena do vzepětí, sice jen na pouhé tři tóny, avšak i tak velmi účinného; ale anděl už se nemůže zastavit, z vlastního nadšení připojuje – tedy zpívá – přívlastek conjugem tuam („snoubenky tvé“, česky „své snoubenky“). Jeho 5 slabik umožňuje andělovi další vyzpívání obdivu Marie, nyní už Boží Matky, ale všimněme si i jistého malého oddychu za celým výrazem: anděl nepotřebuje dýchat, avšak jakési jeho připodobnění lidem činí jeho sdělení srozumitelnější i jim; a současně činí v tomto sdělní srozumitelné i nám to, že andělovo nadšení je vztaženo i na Josefa, vždyť jde o jejího manžela.

Je evidentní, že v  tomto slovním popisu pocítíme všecky námitky, s  nimiž jsme se potýkali na škole, když jsme stáli před nemožností odpovědět bez pocitu marnosti na pedagogovu otázku „co chtěl autor říci?“ Dokonale popsat melodii je stejně nemožné jako popsat dokonale námět obrazu či děj filmu. Doufáme, že to čtenáře neznechutí, neboť odpověď tryská přímo ve zpěvu jednotlivých melodických motivů i ve zhudebnění každého slova, zatím co náš popis jsou jen rady, jak  otevřít tryskajícímu obsahu duchovní sluch. Pokračujme s  druhou částí, v  níž se anděl zaměřuje přímo na to, co je nejhlubší příčinou jeho jásotu, když má na mysli Josefa nebo Josefovu snoubenku; chápáno jinak, když v  komunikaci mezi ním a Josefem vyvstane to, co se navenek jeví jako důvod znepokojení, ale co je ve skutečnosti Bohočlověk a Spasitel lidstva!

Nezapomeňme, že natum znamená v  latině i zplozeno, nějak vytvořeno, vzniklo, což zde má jasně odlišný (a správný) význam, než běžně překládané narozeno. A nezapomeňme ani to, že latina svá slova ve větě váže, čili že text Quod enim in ea natum est je třeba vyslovit a ovšem zazpívat jako kvodeni minea natumest, takže to rozkouskování čtyřmi rázy zmizí a vyslovený úsek zní jako souvislá, téměř slavnostně vytrubovaná melodie vítězství, ovšem chápaná přes to vše důvěrně, mile, inteligentně a s  prostou radostí. Už první dvě slova tak působí svým kvintovým krokem vzhůru, kde ta melodie, ten šťastný jásot zůstane ve výšce na dalších dvou slovech in ea, aby se po odpočinku na zvlášť důvěrném slově natum plně rozvinula na slově est, tvaru velice důležitého byť abstraktního slovesa býti (prozraďme, že toto slovo je v  latinských liturgických zpěvech často ozdobeno, což pro nás, pro které je toto slovo „pouhá“ spona, bývá přijímáno s  údivem, překvapením i nepochopením, než si uvědomíme, že je to vyjádření onoho příslovečného realismu starých Římanů v jejich jazyce). Ano, vyzpívání slova est dává konečný oduševnělý důraz na ono andělovo vysvětlení, jak úžasný je ten lidský zárodek v Mariině lůně: Josef dostává poznání, že Spasitelovo tělo v Mariině lůně teď právě jest, ale ono od nynějška jest, a to navždy.

Po vyzpívání toho „jest navždy“ se andělovo vysvětlení opět zastavuje na „nadýchnutí“, během něhož jako by ve své netělesné přirozenosti přehlédl celou věčnost bytí Kristova těla, a intonací svého sdělení jako by ještě doplnil, jakým podivuhodným způsobem k tomu „natum“, tj. k tomu početí došlo. Vysvětlení je samo tak obsažné a podivuhodné, že andělovi na ně nestačí slova, ale stačí úryvek zpěvu, co do délky srovnatelný s andělovým opěvováním samotného dítěte.

II III II 101