4
ROZHOVOR
s Ondřejem
MORAVCEM
Vše o hračkách – březen/duben 2018
5
Český biatlonista
a olympionik
Ondřej Moravec:
"Manželka? Má můj
velký obdiv!"
Ještě před odletem na Zimní olympijské
hry do korejského Pchjongčchangu
nás biatlonista Ondřej Moravec nechal
nahlédnout do svého soukromí.
Trojnásobný olympijský medailista
a mistr světa je už dva roky šťastným
otcem. S manželkou Veronikou
vychovávají malou Rozálii.
Ondřeji, jaké je to být otcem?
Narozením Rozálky se mi život změnil, to
bezpochyby. Na druhou stranu si nemyslím,
že to byla změna rapidní ve smyslu fungování
rodiny. Prostě jsem se nastavil tak, že se
snažím věci zorganizovat způsobem, který je
nejlepší pro malou a pro rodinu. Navíc my jsme
s Veronikou měli už čtyři pět let před narozením
dcery psa. A zvíře to je svým způsobem také
dítě, také člen rodiny a vyžaduje pozornost i čas.
Jak prožíváte roli táty?
Teď už si život bez dcery neumím vůbec
představit. Cítím, že se vším, co dělám, je
spojená i větší odpovědnost. Mám tam někde
vzadu uloženou informaci, že nesmím nechat
rodinu ve štychu, a podle toho funguju.
Cítím třeba větší strach, ať už jsem za volantem,
jdeme s rodinou po ulici. Vím, že musím být
ve střehu, sledovat okolí, zdali někde nemůže
vyjet auto, kolo, vyběhnout pes,
není-li tam sráz…
Jste často na cestách, jaké jsou nyní pro
vás návraty domů?
Skvělé, protože Róza mě vždy během těch tří
čtyř dnů dokáže přivést na úplně jiné myšlenky.
Ačkoli jí jsou teprve dva roky, je hodně
vnímavá. Těší se na mě a když mě doma má,
musí všechno dělat „tatínek“, pak je opravdu
spokojená.
Pamatujete si svou první reakci, když jste
se dozvěděl, že budete tatínkem?
Nebylo to pro mě překvapení! S Verčou jsme
spolu byli dlouho, o rodině jsme se bavili
a chtěli jsme ji. Ale byl jsem opravdu moc rád
a považuji to za velké štěstí.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe…
Rozálce byly nedávno dva roky, má
svou oblíbenou hračku, bez které se
neobejde?
Bez čeho nemůže být, nebo lépe řečeno
bez čeho neusne, jsou plyšáci. Má je všude.
A dokonce to u nás došlo tak daleko, že jsme
jí už museli koupit velkou postel, protože
do dětské postýlky se s nimi nevešla. A ostatní
hračky? To jsou vždy takové vlny. Nedávno to
byly nafukovací balonky, pak dětská kuchyňka
a teď frčí odhrnovadlo na sníh.
A jak jste to měl s hračkami vy, Ondřeji?
Upřímně se přiznám, že na věk, ve kterém je
nyní Róza, si nevzpomínám. Podle fotek se mi
připomenou vláčky… Ale jinak se mi vybavují
až pozdější vzpomínky, kdy jsem obyčejně
trávil venku čas s kamarády.
Máte v plánu velkou rodinu?
Plánujeme rodinu rozšířit, a možná už to
nebude ani dlouho trvat… K tomu ještě pes
a kočka a budeme komplet.
Byl byste rád, kdyby se vaše dcera také
věnovala biatlonu nebo i jinému sportu?
Nějaké kroužky nás určitě neminou, protože
Róza je ho dně akční. Na jednom místě si
nevydrží hrát, natož sedět. Může to být hudba,
může to být něco z výtvarného umění, může
to být sport. Ale co to bude, na to je dostatek
času. Důležité bude, aby jí to bavilo.
Manželka s dcerou za vámi někdy jezdí
na závody. Cítíte se klidněji, když je máte
během sezony u sebe?
Samozřejmě že pokud to jde, beru rodinou
s sebou, ale týká se to spíše přípravy. Právě
na závodech je to totiž asi nejsložitější. Času tam
bývá hodně málo. Závodíme, máme tréninky,
rehabilitaci. Nechci být také neohleduplný
k jiným členům týmu, protože tým má svůj řád.
Snažíme se to proto s Veronikou vyřešit tak,
že když už se za mnou holky vydají, je dobré,
aby jely se svojí partou a měly svůj program.
Na setkání je pak ideální třeba den volna, pokud
ho někdy mezi závody máme.
Starost o Rozálku, dům, psa leží
po většinu roku na bedrech Veroniky…
Musím říct, a říkám to rád, že v tom mám
neskutečné štěstí. Veronika dokáže spoustu
věcí udělat, opravit a ty ostatní zařídit. Nedávno
třeba sama smontovala skříně… Domov se mi
tak vždy opouští o něco snadněji, s klidem. Vím,
že Veronika si prostě umí poradit. Navíc doma
v Letohradě máme nedaleko i její nebo moje
rodiče. V tom, jak si sama počíná, má můj
velký obdiv.
Foto: Petr Slavík, Tomáš Hermann – Český biatlon.