Jak jsi kotník léčila?
Asi týden po zranění se mě v Praze hned ujala fyzioterapeutka Zuzka (pozn. red. Zuzana Indrová, C.L.P.A Vysočany), která s námi poté odjela i na MS. Díky ní se celá léčba urychlila a po celou dobu jsem tak byla pod dohledem profesionálů. Po soustředění v Hamburku jsem se ještě vrátila do Mannheimu, kde se o mě také intenzivně starali. Poslední týden před odjezdem do Lipska jsem celou přípravu mohla hrát naplno, kotníku jsem věřila a necítila jsem žádná omezení.
Jak jsi ke zranění vlastně přišla?
Při prvním zápase Bundesligy, na kterou jsem se těšila celý rok. Je to ironie. Hala je pro mě mnohem důležitější než venkovní část sezóny. Po absolvování celé přípravy v Německu jsem po každém přípravném zápase odcházela z haly nabitá endorfiny a nemohla jsem se dočkat mého prvního mistráku v Bundeslize. Poprvé jsem měla pocit, že jsem na halu stoprocentně připravená. O to horší pro mne pak bylo, když jsem si po dvou minutách prvního zápasu na hřišti zvrtla kotník a celá Bundesliga pro mě v ten okamžik skončila. Samotné zranění jsem si způsobila vlastní vinou a nebylo to vlastně nic dramatického. Vracela jsem se s hráčkou a špatně jsem si došlápla.
I přesto, že sis halovou sezónu v Německu neužila, absolvovala jsi v Mannheimu celou podzimní část, kde sis mohla vyzkoušet německou nejvyšší soutěž. Přibliž nám svoje pocity ze života v Německu.
Ze začátku to byl velký skok, na hřišti bylo najednou všechno rychlejší, ale když člověk chce, tak se to dá snadno zvládnout. Hodně mi pomohlo, jak na hřišti tak mimo něj, že je se mnou v týmu Bára Haklová, která mi se vším pomáhala. Bydlíme dokonce ve stejném bytě, takže ani prvotní začlenění nebylo tak těžké.
Pociťuješ velké rozdíly mezi českou a německou ligou?
Ano, určitě. Původně jsem do týmu přišla jako záložník, ale výkonnostně jsem na to neměla, tak mě trenér posunul do útoku, kde pro mě bylo snazší se aklimatizovat. Rozdíly oproti české lize jsou viditelné hlavně v tréninkovém nasazení a technice. Ani tempo zápasu se nedá srovnávat. Zpočátku mi dělalo problém chytit se rytmu hry. Stejně tak porovnání střel – razance i schopnost vystřelit z každé pozice, to u nás v Česku vůbec nevidíme.
Co plány do budoucna? Chceš v Mannheimu zůstat?
Chtěla bych. Jediný problém je v tuhle chvíli škola. Záleží na dohodě
s trenéry a vedením školy.
Posledních pár let tě na hřišti vídáme ve zvláštní masce, co se stalo?
Masku musím nosit kvůli operačnímu zákroku, kdy mi z čelní oblasti museli odstranit osteom - kostní výrůstek. Do čela mi následně
voperovali titanovou mřížku, kterou si speciální maskou musím chránit.
Je možnost, že masku ještě někdy sundáš?
Ne. Doktor mi řekl, že pokud budu aktivně sportovat, musím se maskou chránit.
Vypadá to, že tě od hokeje jen tak něco neodradí. Jak jsi k pozemnímu hokeji přišla a jaké byly tvé začátky?
S hokejem jsem začala ve Kbelích. Přirozeně jsem si to šla zkusit po vzoru svého staršího bratra a najednou je to už 13 let a já pořád hraju. Jelikož ve Kbelích nebylo dívčí družstvo, hrála jsem až do kategorie starších žáků za kluky. Potom jsem přestoupila do Vyšehradu, kde jsem se vlastně poprvé blíž setkala s dívčí soutěží.
Klučičí hokej ti musel dát hodně, vnímáš to jako určitou výhodu?
V něčem určitě ano. Kluci se s tím nepárali. Vlastně se nepárali ani se mnou, takže jsem se musela přizpůsobit jejich tvrdší hře. Tím, že jsem se musela vyhýbat osobním soubojům, ve kterých bych byla jasně slabší, mám velkou výhodu v mrštnosti.
Díky za rozhovor, Kaa! -vee-