Zvládla, ale rozhodně ne tak, jak všichni doufali. Každičká minuta pro ni byla neuvěřitelným utrpením. Bolest hlavy ji ochro-
movala a prášky přestávaly zabírat. Na všechno kolem viděla jen chyby a nejraději by je poslala hodně daleko. Ale představila
knižní novinky, plány jejich nakladatelství na další rok. Podařilo se jí získat několik cenných kontaktů, ale rozhodně to nebylo
tolik, v kolik doufala. Když se vracela, apaticky pozorovala lidi kolem. Kdesi uvnitř cosi prasklo. Po tváři jí stékala osamělá slza.
Nechápala, kde se tam vzala, rychle ji setřela a překonávala potřebu rozbrečet se. Doma naštěstí byla sama, musel odjet. Vě-
děla to, volal jí večer a omlouval se, že ji nevyzvedne. Namísto smutku necítila vůbec nic a hovor skončil příliš rychle.
V noci jen ležela v posteli a koukala do stropu. Tiše plakala, neznala důvod, ale nemohla jinak. Jako by se kolem ní cosi plížilo,
cosi ji ochromovalo a ona se nemohla bránit. Když konečně usnula, zdály se jí jen divoké a děsivé sny, ze kterých se probudila
do šedivého rána, zpocená a vyčerpaná. Nedokázala vstát, jen ležela. Do polštáře se vpila spousta slz. Věděla, že je konec. Vše-
mu. Rozplakala se, křičela zoufalstvím a beznadějí. Uvnitř se šířilo prázdno a chlad.
Zavolala mu a skončila to. Neuronila jedinou slzu. Přestala cítit cokoliv. Ptal se, nechápal, prosil o vysvětlení. Zavěsila. Několik
následujících týdnů jí volal, posílal růže. Pokusil se s ní sejít. Čekal na ni v autě před domem, až se vrátí z práce. Zavolal na ni.
Zastavila se a čekala, až doběhne. Bez výrazu se na něj dívala, všechno jí bylo lhostejné. Když viděl její oči, omluvil se a už se
nikdy neukázal. Vyšla do pátého patra, svlékla se a napustila si horkou vanu. Cosi uvnitř ji pohánělo. Žiletkou roztrhla hebkou
kůži na zápěstí. Doufala, že ucítí bolest, cokoliv. Namísto toho bylo jen zklamání z všeobjímající prázdnoty. Zhluboka si po-
vzdechla, ránu ošetřila a šla spát.
Uprostřed tiché noci se probudila se zalapáním po dechu.
„Ne, prosím!“ Zaúpěla.
Příliš pozdě. Bylo to zpět.
stránka 11