R ECENZIA
Autor: Elwin Smaragdová
Avantgarda a všemožné „-ismy“ (2. část)
Naše poslední setkání skončilo s Marinettim, mužem činu. Dnes nás čekají další odvážlivci a
nadšenci, bojovníci za novou literaturu a nové… za nové všechno, prakticky. Tedy vítejte ve světě
vzdoru, konfliktu mezi otcem a synem, v době revolty a surreality.
Naší první zastávkou je expresionismus, o kterém můžeme s jistotou říct celkem tři věci: nejednalo
se o celistvé uskupení, představitelé se cítili ztracení a konfrontovali generaci otců. A k těmhle třem
bodům pak lze samozřejmě dodat i další, které směs směrů charakterizují zcela či částečně.
Jak to tedy vlastně je? Mezi lety 1910 a 1920 se v literatuře šíří obrovské nadšení a múza, jako by se
snad zbláznila. Vzniká nepřeberné množství směrů, jejichž představitelé jsou převážně humanitně
vzdělaní, nadšení pro anarchii (ale decentně), píší manifesty (ale zase ne moc), jsou ženami (ale jen
trochu). Expresionismus je prostě směs všeho, co alespoň částečně splňuje předchozí body.
Centrálním tématem ale zůstává konflikt otce a syna, každý z nich představuje jinou generaci. Někdy
díla končí smrtí otce, jindy syna. Výborným příkladem je mimochodem tenká kniha napsaná během
jediné noci z 22. na 23. září od 10 hodin večer do 6 hodin ráno. Jmenuje se Rozsudek a autorem je
samotný Franz Kafka. Jeho dílo není nutné představovat a ani v tomto případě nemizí deprese a pocit
zmaru. Fascinující ovšem je, že na necelých 30 stránkách Kafka bravurně rozehraje partii mezi otcem
a synem, ani jedno písmeno nepřebývá, jediné slovo nechybí. Kafka v té nejlepší formě. Pokud z něj
míváte deprese jako autorka, Rozsudek doporučuji, bude to totiž rychlá smrt.
Kafka je každopádně výbornou ukázkou expresionistické prózy. Jestliže jsme byli zvyklí na
literaturu, která měla začátek a konec, uprostřed toho nějaký děj a na závěr dokonce pointu (alespoň
občas), expresionismus ukazuje, že se jedná o přežitek. Od rozumných zákonitostí, jistoty a hodnot
se přesouváme k chaosu, bezradnosti a iracionalitě. V básních se pak objevuje „O-Mensch-Pathos“,
opěvující lidskost, nového člověka, revoluci a pocit sounáležitosti. Drama pak dostojí paradoxu doby.
Během oněch 10 let sice dramata vznikala, ale nijak úspěšná. Přesně v okamžiku, kdy se
expresionismus vyčerpal a nahradila ho nová věcnost, se však divadelní hry dostaly do centra
pozornosti. Není těžké expresionistké drama poznat: v centru bývá většinou jediná postava, která vede
rozsáhlé monology, realita se míchá se snovými pasážemi a o samotném ději lze spíše pochybovat než
ho zachytit.
Jsem si dost jistá, že se většina z vás učila báchorku o původu slova „dada“, totiž o zapichování
nože do slovníku. O její pravdivosti je vhodné spíše pochybovat, každopádně dokonale odráží vše, co
o dadaismu víme – totiž nic moc. Jeho vznik o opředen tajemstvím. Podobně jako většina literárních
směrů se i dadaismus staví proti zavedeným pořádkům a tradicím. Mimochodem k původu onoho
slůvka, o autorství se hlásí více umělců. Hugo Ball například, který tento název odůvodňuje
významem: v rumunštině znamená „ano ano“, ve francouzštině „dřevěného koníka“ a v němčině je
synonymem „dětské naivity“. Mnohem důležitější ale je, že svůj původ má dadaismus v kabaretu
Voltaire, ve švýcarském Curychu. Vystupovali tu hlavně emigranti z mnoha evropských zemí a jejich
cílem bylo jediné – provokovat publikum. Těžko říct, zda bychom dnes do takového kabaretu zavítali,
na programu dne byly básně, písně i roztodivné scénky. Zásadním problém by pro nás ovšem mohla
33